REPORTÁŽ: Paměť národa – oživena i nečekaně umocněna

MIMOŘÁDNÁ PŘÍLOHA 

Člověk by měl být schopen odpustit, odpoutat se od minulosti, jít a nechat zlé za sebou. Protože bez víry v lepší zítřek nelze dát hodnotu ani dnešku. Co je odžito, je odžito, život jde dál. Paměť bychom ale ztrácet neměli. Těšit se z budoucnosti znamená poučit se z minulosti. Neopakovat stejné chyby. Ponechat si vzpomínky.

Obrázek se po kliknutí zvětší

Takový nenásilný prvek, podle mého velmi vydařený a působivý, vyrostl na Karlově náměstí v Praze.

Říká si PAMĚŤ NÁRODA.

Obrázek se po kliknutí zvětší

Pátek potěšil slunečným ránem, zpěvem ptáků a řevem dětí mé sestry.

Maje víkendový pobyt u nás spojený s heslem „užijme si, co to jde“, pojaly jako TOP nápad sjíždění schodů v koši na prádlo zhruba od osmi od rána.

V poledne Tomáš rozhodl, že si vyzvedne prášky v Krči, a pak že bychom mohli zajet „na ten Karlák, když jsem chtěla fotit ten památník“.

„Kam jedetéééé??“

„Pro prášky a na výstavu, budete tady s holkama“

V tento moment jsme mohli na živo spatřit čtvero zklamaných, vyhaslých očí dvou týraných sirotků.

„Tak je vezmeme s sebou, alespoň budou mít program“, navrhl dobrotivě Tomáš.

„Pojedete taky? Pojedeme pro prášky a pak na výstavu, pak asi na zmrzlinu“

Řev jako v ZOO při páření paviánů.

Cestou zpívali písničku, která má tolik slok jako je v Číně obyvatel.

Song jim vydržel prakticky přes celou Prahu do Krče, a pak až na Karlovo náměstí.

Velmi působivý komplex dřevěných baráků, mezi kterými se táhnou úzké uličky z ostnatých drátů.

Nelze procházet jinak, než na vlastní alespoň trochu prožít to, co lidé kteří jimi museli chodit. Mnohdy naposledy.

Obrázek se po kliknutí zvětší

V jejich případě.

Překvapila mě pieta, s jakou se zde lidé pomalu posunovali, poctivost s jakou četli na vývěskách každičký příběh těch, kteří přežili koncentrační tábory, účastnili se atentátu na říšského protektora, lidických dětí a občanů…

Obrázek se po kliknutí zvětší

Obrázek se po kliknutí zvětší

Náročné ticho, prořezávaly pouze velice emotivní nahrávky řevu gestapáků podbarvené dávným pláčem dětí a….

…aktuálním bujarým veselým řevem dětí našich.

„Jéééé to je kvásná prolejzačka!!  Pocééém, kde jsi? Hele, co umim!!!“

„V tom je elektlika, je tam ten blesk!“

„Neneééé, helé já se toho držííím“

Pokusila jsem se Milouška lapit v momentě, když podlézal pod nohama holandské dvojice návštěvníků.

Bral to jako prima zábavu a vřískal smíchy z plna hrdla.

„Tady se nekřičí a nelítá, Mildo, kde je Evička?“

„Tááámhle v kině, hele dá se tam vlízt tady.“

Než jsme zareagovali, zkrátil si cestu pod nohama zástupu návštěvníků, pod ostnatým drátem a vlítnul do další budovy, kde podlezl závěs, dělící promítací místnost.

Obrázek se po kliknutí zvětší

Lidé byli velice shovívaví a nám bylo trapně.

Jak vysvětlit těm dvěma, že se tady musí chovat s úctou a tiše?

Jak to vysvětlit dětem, které celou expozici pojali jako nevídaně zábavné bludiště a moc originální místo pro hraní, se spoustou dřevěných budov, kde jsou v každé jiné obrázky, kde je kino, a kam se dá vlézt plazením se pod ostnatými dráty, když si ani ve snu nedokáží představit, že někdo někdy, nějaké jiné děti, v podobných zařízeních umíraly, ztrácely své blízké, naději, dětství.

Obrázek se po kliknutí zvětší

Nakonec jsem byla ráda, že tam s námi byly.

Dokázaly totiž svou možná zprvu rušivou bezstarostnou nechápavostí a chováním naprosto nevhodným pro prostředí a přítomnou emoci, umocnit onu vzpomínku a hlavně paměť.

Obrázek se po kliknutí zvětší

Pod obrázky dětí, kterým dětství vzala nejstrašnější válka novodobé lidské historie, se o sedmdesát let později šťastně smějí jiné děti.

Děti současné, které se narodily v míru.

A je vlastně strašně dobře, že nedokáží ani kouskem své šťastné bytosti pochopit, oč tady jde.

Obrázek se po kliknutí zvětší

Je dobře, že je viděli dospělí lidé, dospělí návštěvníci.

To proto, že bude-li tahle planeta přivádět na svět děti, které netuší, co je to válka, krutost, nelidské zacházení a smrt, znamená to, že paměť těch, kteří to vědí funguje dobře.

Napřed jsem je chtěla od té věci vyhnat, pak jsem je raději natočila.

Není to krásná symbolika v kontextu s tím, co to vlastně je? (spíše bylo)

Dnes je to sedmdesát let od chvíle, kdy stovky malých dětí, jejich matek a otců umírali bez lítosti u zdí lidických domů a v koncentračních táborech.

Sedmdesát let od dnů a hodin, které znamenaly konec existence dvou českých vesnic a konec existence jejich obyvatel.

Umírali díky válce a krutosti, jaké je schopen jedině člověk.

Ale člověk je také schopen činů nesmírně krásných.

Hrdinství a obrovské statečnosti. Lásky, empatie, pomoci, podpory a něhy.

To celé je o paměti.

Paměti národů, lidí, matek a otců, kterým díky válce umírali děti a rodiny. Národů, které dnes žijí v míru a kde současné děti válku neznají.

Obrázek se po kliknutí zvětší

Malá indická holčička u fontány v parku na Karlově náměstí v Čechách

je to, co člověka přesvědčí, že alespoň něco je tady správně.

Ať to tak zůstane.

Je to mnohem hezčí pohled.

Michaela

[sexy_author_bio]

Foto: Tomáš Žebrák