SVÁTEČNÍ VYDÁNÍ
Nechci v tento den vydávat článek plný válečných fotografií a hrůz, které s sebou druhá světová světová válka přinesla. Nechci, protože si myslím, že na ni lidstvo nezapomnělo a je to dobře. Připomenu vám dnešní státní svátek jinak. Veseleji. Máme tady totiž jednoho zoceleného chlapíka, o kterém často mluvím. Prožil ji celou. Slýcháme mnohá vyprávění pamětníků třeba v televizi. Ale sedět na zahradě a naslouchat naživo reálným vzpomínkám blízké osoby je něco jiného…Tomův táta je zvláštní člověk…

Od doby, kdy vznikl článek níže, nadále vypráví a celkem slušně mu to myslí. Občas si zapomene hůlku, když jde na vycházku po vsi. To si vždycky vzpomenu, jak si Ivan, jsa napraven z pýchy, řekl „To je hůl té staré babky. jak bude bez ní chodit?“ jenomže táta bez ní chodí vcelku v pohodě.

Kromě toho, že špatně slyší, mu vlastně pranic není.

A může se někdo divit, že blbě slyší, když … ale ono je to v článku.

Člověk by řekl, že když někdo vidí rozmasakrované lidi, jejichž zbytky se válí po zemi a na stromech, že to na něm nechá hodně velký šrám.

Jediné, co ale skutečně připisuji faktu, že táta zažil padání bomb a střílení do lidí, je, že s železnou pravidleností každý večer, za mnou zatahuje závěsy v kuchyni se slovy:

„To aby nás nikdo z venku nezastřelil“.

Bez sedmi roků by to bylo století. Před sto lety zhruba zastřelili v Sarajevu Ferdinanda. O tři roky později se narodil člověk, kterého s úctou a hlubokou poklonou pozoruji pokaždé, když se v Kersku na zahradě dívám do polí. Často si v tu chvíli říkám, jak se to dělá, být na světě bez mála sto roků, ale po ránu jít posekat zahradu, uvařit si oběd, upéct synovi bábovku a opravovat sekačku…

Chtěl studovat.

Bavilo ho technické kreslení, zajímal se o fyziku, matematiku, mechaniku. Jeho tatínek ale neměl peníze.

No co? Zámečník také není špatné řemeslo.

Hned v prvních týdnech na učení mu řekli, že ho tam je škoda.

A tak si začal na studia šetřit.

Dál se učil a vyučil se.

Na praxi se připletl k problému se strojem, který ne a ne fungovat.

Došel si za mistrem, kterému, protože mu to nedalo, šel říct, že chyba je už od začátku ve výpočtu.

Mistr souhlasil, ale poslal ho za hlavním konstruktérem.

„Jsi chytrý“, ocenil ho,

„Ale proč mi hned říkáš Lajdák?“

„No, protože se tak jmenujete, přečetl jsem si váš podpis“.

„Ale to já jen tak lajdácky píšu, ve skutečnosti jsem Sajdák“.

Stroj po zásahu mladého, chlapce, který byl ledva vyučený vesele fungoval.

On měl ale jiné plány.

Chtěl být tím, se kterým před chvílí mluvil.

Jestli se mu to podařilo?

Když maličko napovím, že pán je Kozoroh, dokonce narozený na Silvestra, bude vám jasné, že to dokázal.

Vzali ho na průmyslovou školu a on prospíval tak dobře, že měl několik stipendií, vyznamenání…

Ani se ale nestihl ze studií radovat.

Začala válka a přišlo totální nasazení.

„Do té doby jsem o městě jménem Zittau nic neslyšel. Je to na severu a česky se to dnes jmenuje Žitava.

Představoval jsem si svou první praxi jako leccos, ale jako továrnu na součástky k německým zbraním ne.

Navíc, jsem pořád chtěl studovat, což mi, musím uznat, Němci umožnili. Myslím, že se jim hodilo mít co nejvíc budoucích a pak i vystudovaných inženýrů zrovna tohoto oboru.

Komfortem nás ale nezahrnuli.

Byl to obyčejný lágr, kde nás noci žraly štěnice tak, že jsem měl dojem, že stačí týden a sežerou nás docela. Nedalo se zhasnout.

V tomhle nebudu žít, řekl jsem si a vypravil se za hlavním vedoucím, kde jsem z něho pro sebe a pro kamaráda Otmara vymámil povolení, abychom si v Žitavě našli privát.

Byla to frau Donat, která měla šest synů.

Pět jich bylo už ve válce a jeden byl tak postižený mentálně i fyzicky, že ho do ní nevzali.

Měli jsme hezký pokoj v domě na Amalienstrasse dreißig a já si myslel, že to tady nějak vydržíme do konce války. Studovat jsme mohli, bydlet se dalo…

Jenomže Otmara najednou převeleli nedaleko do místa jménem Hirschfelde.

Byl z toho nešťastný. Měl tam jet sám a to se mi nelíbilo.

Šel jsem za vedoucím a řekl jsem mu, že chci jet taky.

Nepustil mě. Asi věděl proč, měl mě celkem rád, ani nevím za co.

Já jsem se ale prostě ráno sebral a odešel na vlak do Hirschfelde.

Kdesi v sobě v duši jsem ocenil tohohle člověka, protože mu muselo být jasné, co jsem udělal a přesto mě nenechal hledat.

Kdyby to udělal, skončil bych v esesáckém vězení, nebo pod drnem.

Tohle bylo ovšem jiné kafe.

Nelitoval jsem, že jsem následoval Otmara, i když tohle jsem nečekal a co přišlo pak už vůbec ne.

Byl to můj přítel, hodně jsme toho spolu zažili a já cítil, že on by pro mě udělal jistě totéž.

Obrovský tovární komplex, kde jsme prostě byli jen pracovní síla a nikomu nezáleželo na tom, jestli budeme i zítra žít.

První náletové sirény nás vyděsily.

Zatímco Němci a naši vedoucí běželi do krytu, který vypadal dost bytelně a betonově, pro nás tu byl výkop, pod kolejemi, po kterých se vozíky plné kamenů a železa pohybovaly po komplexu.

Tak tohle je kryt pro nás?

To můžeme rovnou zůstat tam, kde jsme byli.

Jestli existuje osud?

Myslím, že asi ano a opravdu je jedno, jestli je člověk v bytelném krytu, nebo jen tak pod kolejištěm.

Přesvědčili jsme se o tom, když jsme strachy zelení leželi v mělkém korytu a kolem nás padaly bomby.

Plivali jsme hlínu, báli se a závistivě se dívali na dveře krytu.

V tom jsme viděli, jak jedna bomba spadla přímo před vchod.

Bylo by to štěstí, že nespadla na kryt, kdyby nedopadla na vodovodní potrubí, a kdyby voda z něho neutopila všechny, kteří v krytu byli.

Nic jsme si k tomu neřekli.

Jen jsme se na sebe podívali.

Pro příští bombardování jsme ale pod kolejemi už ležet nechtěli.

Koupili jsme si kolo.

Na to jsme nasedli pokaždé, když se sirény ozvaly a hurá dva na jednom kole do lesa.

Tam bylo docela bezpečno, protože bomby se, jak člověk brzy pochopí, cílí na továrny a podobně a ne na stromy.

Docela to fungovalo.

Až do dne, kdy jsme při sirénách zase nasedli a šlapali k lesu, a kdy se kolo rozpadlo.

Měli jsme jen hodně málo času a strach.

Kolem jelo jakési auto a tak jsme to zkusili.

Jen přibrzdili s tím, že si máme naskočit. Otmar doběhl, ale já zůstal viset za korbu a neměl jsem už sílu.

Několik rukou mě na poslední chvíli uchopilo a švihly se mnou tak prudce do vozu, že jsem se zabořil hluboko do – paštiky.

Nevěděl jsem v té chvíli a vtom šoku, jestli se mám olizovat, nebo utírat.

Vysadili nás u lesa a jeli zásobit nějaký špitál ukrytý v lese.

Ten jsme pak našli.

Vybombardovaný.

Kolem se válela nahá a černá těla, nebo jejich části a mě bylo špatně.

Dodnes nechápu, proč ta těla byla černá.

Věděl a jsem a věřil, že válka jednou skončí, a že já se jednou vrátím domů.

Tohle nemůže trvat pořád.

Pořád nemůžeme mít štěstí, jednou se od nás odvrátí a my skončíme jako ti, jejichž ostatky nás čím dál měně šokovaly.

Zvyknete si.

Alespoň, že jsem měl přítele. Otmar se mnou prožil všechno. Nehli jsme se od sebe a to jsme si i slíbili.

Asi si to, Míšo, neumíte představit, ale takový slib v tomhle čase a situaci má zcela jiný význam, jinou sílu.

Bylo to už někdy na konci války, když Otmar dostal dopis.

V něm stálo, že se musí neprodleně z rodinných důvodů vrátit domů.

Odjel.

Věděl jsem, že mě v tom nenechá, a také nenechal.

O několik dnů později sepsala jeho maminka dopis pro mě, kde stálo, že vyjednala s jakýmsi důstojníkem můj odjezd s trochu šibalskou výmluvou, že vše zařídí tak, abych se do „Reichu“ už nevrátil.

Nevím, co jí to napadalo napsat ho německy.

Přečetli si ho a měl jsem smůlu…

Odmlčel se a hleděl kamsi do dálky, kde já tuším ty muflony, ale nikdy jsem je neviděla.

A dál?

Co bylo dál?.

To už se mnou devadesátiletému tátovi, který po celou dobu povídání stál opřený o jabloň, naslouchal i Tomáš, který dosud s kolečkem sbíral hromádky sena a spadaných jablek, které tatínek před tím pečlivě nahrabal.

„Dál?….no, tak jsem nějak přežil, odjel jsem do Ostravy a tam jsem se prvně oženil….ale to jsme na začátku. To jsme nebyli u Komunistů, u mojí další práce, u knihy, kterou jsem napsal….ale to až někdy příště, to byste tady zcepeněla a už je zima…“

Klidně bych se k dalšímu povídání zabalila do deky, ale přišlo mi, že je unavený.

Už tak jsem k článku použila maličké lsti.

Když se mě totiž na zahradě ptal, co to pořád píšu za články, řekla jsem mu, že jednou napíšu i o něm.

„Jé to bych ale musel dlouho vyprávět, jak jsem se chtěl dostat na studia, ale můj tatínek neměl peníze.

No co, vždyť zámečník je také dobré řemeslo a šel jsem do učení….“ 

Nebojte, k dalšímu vyprávění ho jistě přiměju, až tam příště zase budu v klidu a pohodě pracovat na zahradě, zatímco tento pán, který bez tří roků pamatuje atentát v Sarajevu, se zase bude ohánět sekyrkou, nebo poletovat po zahradě s hráběmi….

Vždyť jsme skončili vyprávění, v době, kdy mu bylo něco málo přes dvacet!

Tento článek vznikl jen čtyři měsíce před tím, než měl táta ošklivý úraz, kdy skončil v nemocnici se zlomeninou krčku. Brali jsme si ho jako ležáka.

Řekli nám, že v jeho věku je malá pravděpodobnost, že to dá.

Zda to dal už za poslední rok znáte z ranních káv, článků a vět, které tomuto pánovi velice ráda pokaždé věnuji.

Běhá, povídá, před chvílí to mastil k brance s popelnicí a pak splivnul chleba se sádlem, které mu škvařím, protože ho tuze rád.

Uplynuly dva roky od jeho vyprávění na zahradě, kterou už sekám já, nebo Tomáš, ale toho k tomu moc nepouštím, protože mě to baví. (jen ta sekačka, kdyby občas fungovala).

Je tu jezírko, kytičky, zeleninové políčko my už sem nejezdíme, ale bydlíme a táta žertuje, že budeme u jezírka v létě vybírat vstupné na koupání.

Bábovky peču já, snídani mu připravím a už neseká. 

A co se změnilo dál?

Už nic.

Jen si tak říkám, jestli válka může člověka zocelit natolik, že jeho vůle žít, jde proti názoru lékařů  i statistikám.

Mějte krásný prodloužený víkend. 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]