Decentní, něžná, zimní..?  V každém případě však velmi elegantní až vznešená. Šperk do knihovny.
Taková je obálka první knihy nakladatelství JaS a rozhodně to je dobrý krok do knižního světa. Kateřina Hejlová, absolventka Literární akademie a milovnice literatury a jazyků (momentálně žijící v Anglii)  dala ve své knížce ožít světu, který při troše pesimismu může nahánět husí kůži. Tři roky zhoubné zimy zvané Fimbul, která zahalí  Prahu do tvrdého příkrovu mrazu, sněhu, ale také šedavých a mrazivých mezilidských vztahů.

A možná až knížku přečtete, nebudete si za tři roky pamatovat děj… ale budete si pamatovat ten silný pocit, emoce a neidentifikovatelnou auru, kterou ve vás příběh zanechá. Děj je totiž možná vedlejší, za sebe jsem považovala za nejsilnější právě reálie.

Výhodu budou mít jednoznačně čtenáři, kteří Prahu dobře znají.

Ulice, známá místa, stanice metra, to všechno vám děj posadí do zcela konkrétních reálií, stačí si jen přimyslet mráz, sníh a nekvalitní pečivo či kyselé víno..

Nádherně vykreslené detaily, chvílemi je vám opravdu zima.

S hlavní hrdinkou Evou dost často přemýšlíte a vzpomínáte.

Na doby nedávno minulé, třeba na poslední jaro před dvěma lety. Vracíte se zpět v čase a dozvídáte se postupně, jak k mrazivé zimě Fimbul došlo a ochutnáváte strach smísený s nadějí – opravdu bude zima trvat jen tři roky? Co když déle? A naději při každém vyjasnění oblohy a vzestupu teploty.

Neodolám malým citacím, které tu mrazivou atmosféru dokreslují– ano, přes její mrazivost jsem se do ní zamilovala…

„Stojí nyní celým svým bytím v mrazivém výčnělku jejich bytu. Hledí do lůna ponuré, pohaslé Prahy…

… Na její obnaženou paži dopadne sněhová vločka. Při doteku s horkou kůží taje. Eva setře kapku
vody z nebe jako z roztrhané omšelé peřiny. Mají velikost palce. Ulpívají na Evině těle a opět se vytrácí v široširé nic…“

Kniha má tři části.

První dvě se odehrávají v Praze. Takže toho zmrzlého města, tmavého a šedého bytu Petra a Evy si užijeme dosytosti. Budete se s ní sprchovat, spát i prohlížet staré fotky či trpět nespavostí. A taky šetřit elektřinou. A čekat na knihovníka Petra a okoušet vztah, který ochlazuje. Řízením osudu a s nadějí, že se na chatě v horách může vše změnit, se ti dva vydávají na chatu své kamarádky.

Zamrzlé v dalekých končinách a už několik let opuštěné. Cesta ovšem nebude jednoduchá a to nemám na mysli únavnou mrazivou cestu autem a ponurou náladu na jedné benzínce. Ti dva se pak vydávají přímo do útrob přírody a tam zažívají podivnou koláž pocitů, zážitků a znovuobjevených traumat. A s tím, jak umí mráz bolet – na těle i na duši.

A víc nebudu prozrazovat, protože to je psychologie hraničící snad až s hororem.
 

Autorka opravdu velmi hezky umí vykreslit okolí a atmosféru místa a děje.

V podstatě i když jsou některé pasáže reálně „o ničem“ jsou nesmírně zajímavé, protože dotvářejí celek k hlavnímu ději. Trošku mi to vzdáleně připomnělo můj oblíbený román Město Ember, který také pracoval se světem v extrémních podmínkách – tma, nedostatek energií. Ponuro, šedo. Mám ráda podobné romány a podobné příběhy. Jsou jako stvořené pod peřinu do chladných zimních večerů.

A tady je celý dojem ještě umocněn nádhernou obálkou, která je mrazivá sama o sobě.

Ukázka – nechám tu, která je „oficiální“, protože patří mezi ty „nej“… posuďte sami. A taková je knížka skoro celá….

Nastane zima Fimbul.

Zhoubná zima. Zima hrůzy.

Bude panovat ledový chlad.

Vichr bude svištět a všude bude ležet sníh.

Tři zimy takto přejdou jedna po druhé a mezi nimi žádné léto…

Pootevřeným oknem na její obnažené lýtko dopadla sněhová vločka.

Při doteku s horkou paží roztála. Pohlédla vzhůru. Žádný měsíc. Žádné hvězdy. Jen hutná, beztvará mračna. A zase sníh.

Zavřela okno.

Středa. Září. Tloukly dvě. Nemohla spát. Seděla v noční košili v křesle, kolena přitažená k bradě.
Hleděla do tmy za oknem. Jen ona a Comfortably Numb. Zavřela oči. Vtíravé myšlenky vířily hlavou. Vyplouvaly jedna za druhou z útrob mysli v celé své naléhavosti. Šuměly jí v uších. Koláž křiklavých obrazů pod víčky se dožadovala pozornosti. Prudce otevřela oči.

Na skleněné výplni se tvořila sněhová fasáda. Sníh se vytrvale snášel do ulic. Kontury budov splývaly s pozadím v souvislou šedou tapetu. Zima – neúnavná, vleklá, dotěrná; byla všude. V pohledech cizinců, které míjela cestou do práce. V podání ruky jejích kolegů. V tíživé absenci světla… Slunce vybledlo. Zmrzlo, spolu s Vltavou.

Toužila po dešti. Ve snech cítila jeho vůni. Prsty se dotýkala keřů zkropených jarní přeháňkou. Snila o podzimu. O pestrém hábitu babího léta. Královská modř. Umbra. Anglická červeň. Kadmiová žlutá… A to slunce! Světlo, které z nedostatku lepších slov mohu nazvat jen žlutou, světlá sírová žluť, jemně zlatavě citronová! Jak je ta žlutá krásná! Ach, ano, Vincente! Barvy. Ty barvy! Lačnila po létě. Spalujícím. Vyčerpávajícím. Po svém těle ve vyhřátém rybníku, splývající s vodní hladinou. Dokonalé. Inspirativní. Jako střídání ročních období.  

V dálce zaštěkal pes. Vrátila se do reality. Rozhlédla se po ztemnělém bytě, výsledku své dvouleté práce. Byl
poměrně prostý, laděný do jednoduchých barev. Podlaha z kouřového dubu, nábytek v kombinaci bílé a popelavé. Kuchyň propojená s jídelnou v jeden otevřený prostor skýtala pohled na část Prahy. Rozkládací jídelní stůl hravě
pojal všechny jejich přátele. Ostatně nebylo jich mnoho. Ložnice byla situována do dvora s přímým vstupem na střešní terasu – byl z ní skvostný výhled. Velké posuvné dveře kdysi vpouštěly nedočkavé slunce. Koupelna se střešním oknem. Kdysi z něj pozorovala hvězdy. Teď jím jen dovnitř profukovalo. Starý, ponurý, půdní byt přetvořila na vzdušný, elegantní kout svých snů. Byla spokojená. I Petr, alespoň to tvrdil. Nevěřila mu. Měl raději klasiku,
konvenčnost. Ustoupil však jejímu přání. Tak jako vždycky.

Pocítila dotěrný chlad. Krb už vyhasínal. Letmý pohled na krbové hodiny. Byly skoro tři. Za necelé tři hodiny
vstává, měla by jít spát. Napila se zhluboka vína. Nevýrazný buket a mdlá chuť; kdysi mívalo rubínový nádech a chutnalo po ovoci. Vypnula stereo, nedokouřenou cigaretu – dnes takový luxus – si schovala na později, zhasla lampu a zamířila do ložnice.

Tiše otevřela dveře. Petr na levém boku pravidelně oddechoval. Nenápadně, klidně. Nechala oči přivyknout tmě. Pár neslyšných kroků po dubových parketách. Kradmo vklouzla pod deku. Trochu se pohnul. Ztuhla, nechtěla ho probudit. On však pokračoval dál v nerušeném oddechování.

Stále žádný spánek. Rozsvítila a zahleděla se do jeho tváře. Jeho víčka se nepatrně chvěla. Něco se mu zdá,
pomyslela si. Vějíř drobných vrásek kolem očí, dvoudenní strniště, blonďaté vlasy už místy ztrácely svou hustotu, pootevřené plné rty… Na svůj věk vypadal mladší, ale čas si už začínal vybírat svůj dluh.

Raději zhasla, aby ho nevzbudila. Položila si hlavu na polštář. Kdysi si ji pokládala na jeho. Ucítila jeho dech
na své tváři. Otočila se na druhý bok a zavřela oči. Z dálky k ní doléhal tlumený hlas kostela. S posledním úderem přišel spánek.

 ………………………………………………………………………………………………………………………………..

Oficiální anotace:

Fimbul

Kateřina Hejlová

Ilustrace Martin Hejl

Zhoubná tříletá zima Fimbul zahalí Prahu a zbytek Evropy bělostným hábitem. Po slunci je veta, měsíc dávno zmizel za šedou oponou mraků. Zbyl jen mráz. V ulicích, lidských tvářích, srdcích. Mladý pár Eva a Petr, ve snaze vzkřísit lásku, která jako by zamrzala spolu s Vltavou, se vydávají do chaty v horách, kde prožili první intimní chvíle. Čím více se však propadají do moci přírody s celou její symbolikou, tím více si začínají uvědomovat, že zabloudili. Ztrácí se v čase i prostoru a jejich putování za láskou se mění v boj o přežití…

První
vydání, váz., formát 115 × 185 mm, 198 stran, 199 Kč

ISBN
978-80-904936-0-5, EAN 9788090493605

Protože mě tato knížka velmi zaujala, určitě ráda oslovím autorku a trošku jí vyzpovídám… Těšte se!

Renata

[sexy_author_bio]