Prvně jsem ho viděla a zažila, když mi bylo sedm. Přesně, měla jsem narozeniny.

Máma mi slíbila, že mi nechá píchnout uši.

Chtěla jsem náušnice. Nedivte se, moje rachitické tělo s vypouklými koleny a na kluka ostříhaná hlava, připomínaly děvčátko snad jen s notnou dávkou fantazie. Obecně jsem působila spíše jako podvyživený chlapeček.

Ano, náušničky – zlaté pecičky.

Měla jsem obrovskou radost, byť jsem se trochu bála. Přeci jen dělat díry do uší, nic moc. Ne, nebyla jsem výjimečné statečné dítě.

Spíše lehký srabík.

Když mi naposledy v té době brali krev, usadila mě sestřička mamce na klín. Když bodla, otočila jsem se a kousla jsem svou matku tváře.

Ne, nebyla přívětivá.

Je to ale tvor v jádru nesmírně hodný.

„Když nebudeš řvát a nerafneš mě, čeká tě veliký bonus“ , slíbila mi.

Bonus ještě ke zlatým pecičkám, jsem moc chtěla.

Poradila mi kouzelnou formuli a vstoupily jsme do kosmetického ústavu v Praze 1, Jungmannově ulici.

Sedla jsem si na bílé polohovací křeslo a hlasitě opakovala:  „Jsem profesor Horák“

Zabralo to.

Alespoň na mě.

Já neřvala.

Paní kosmetička ano.

Smíchy.

Nechápala jsem.

„Maminko bude bonus?“

„Bude Michalko, pojď, svezu tě pater nosterem“.

Když to vyslovila, znělo to tak magicky, že jsem ve své hlavě vymodelovala parádní lochnesku.

A pak jsem ho uviděla.

„Musíme naskočit, a pak pojedeme až dolu. Je tam obrovské kolo. Výtah se tam otočí. Musíš se držet“

Naskočila jsem.

Míjely jsme žlutou ceduli s obrovským nápisem.

V – Y – S –T- U- P- T- E – odhláskovala jsem a zděšeně pohlédla na matku.

„My zůstaneme, drž se!“

Obemkla jsem jí rukama nohu a prsty jsem zaryla hluboko do drážky jejích kalhot v místech, kde měla zadek.

Obličej jsem jí zanořila do stehna.

Ve chvilce pro nádech jsem zařvala: „umřeme!“

Přesvědčena, že se výtah otočí vzhůru nohama, jsem mamince téměř amputovala kus zadnice a sežvýkala několik centimetrů látky jejích tesilek.

Strašně to lomcovalo a moje oko uvidělo obrovské kolo.

Bylo to…no, tak pamatuji si to dodnes, takže asi působivé.

Neotočil se vzhůru nohama, ale na druhou stranu – jen přejel.

Pomalu jsem uvolnila stisk.

Ta dobrá žena musela mít jelito minimálně týden, přes to po vystoupení pravila.

„Jsi moje statečná sokolka, teď víš, že pater nosteru se bát nemusíš ani ve sklepě“.

Nevěděla, že jsem se připočůrala a já to nepověděla.

Miluji ten výtah, právě pro tenhle zážitek.

Pro jeho magickou přitažlivost, historii, paměť, pro vůni mého dětství, pro pocit, jak jsem statečná, že jsem přežila jízdu páternosterem sklepem.

Co já se navozila ještě ve třetí a čtvrté třídě kamarádů do ústavu kosmetiky.

Sklepem a půdou projeli jen nejsilnější kusy.

Každému jsem řekla, to, co máma mě.

Že se výtah nahoře a dole prostě otočí.

Pamatuji, jak křečovitě se drželi madla ve snaze zkouškou projít.

A tohle zrušit?

Vždyť je to památka, krása – folklor.

A to nelžu.

Víte, co znamená pater noster?

Asi ano. Je to v překladu z latiny opravdu Otčenáš!

A teď něco pro pány úředníky z EU (mimochodem, vy jste asi nedostali zlaté pecičky a zážitek na celý život, co?)

Kořeny pater nosterů sahají až do starých italských a britských klášterů.

A proč právě Otčenáš?

K modlitbě se přece používá růženec.

No a právě když se odříkává třeba modlitba, používá se růženec tak, že se postupně přehupují ony korálky přes prsty, pěkně skoro jako pater noster, když jste u toho velikého kola a kabinka výtahu se překlopí.

Zajímavé že?

A to není všechno!

Z hlediska efektivity je pater noster nepřekonatelný.

Je neustále v pohybu, v jednu chvíli jím, při třeba dvaceti kabinkách, (a jsou i více kabinkové), cestuje najednou mnohem víc lidí, než u klasického výtahu.

Protože když v každé kabince jsou tři lidi, to je standart, tak si to spočítejte.

Navíc, na páternoster se nečeká, tam se leze a vystupuje pořád.

A našla bych, kdybych se pídila, mnohem víc pozitiv.

Podle některých údajů jsou i mnohem méně poruchové, a když pominu fakt, že nejsou vhodné třeba pro vozíčkáře, nejsou nijak nebezpečné.

Prakticky asi tak stejně, jako eskalátory. S tím rozdílem, že eskalátor je každou chvíli porouchaný.

Tak například už přes osmdesát let je jeden v hlavní budově Českého rozhlasu na Vinohradech.

A jezdí, brouček, a pořád!

A není sám.

Moje osobní přímluva u zkostnatělých páprdů sedících v EU platí pro další krasavce.

Kdybyste chtěli někdo vzít své dítko na dobrodružnou jízdu kolem kola, berte to jako tip na výlet.

Funkční pater nostery jsou například:

V Praze:

A také mimo Prahu:

Kancelářská budova KAUČUK, a.s., Kralupy nad Vltavou

Budova Magistrátu města Plzně, Škroupova

Kancelářská budova Spolku pro chemickou a hutní výrobu (Spolchemie), Ústí nad Labem

Budova bývalých Báňských staveb, Most, třída Budovatelů

Budova sídla Libereckého kraje v Liberci

Budova městského úřadu v Jablonci nad Nisou, Mírové náměstí

Budova bývalého ředitelství státních drah v Hradci Králové

Budova Polikliniky na Slezském předměstí v Hradci Králové

Vysoké učení technické v Brně – Fakulta strojního inženýrství

Budova magistrátu města Brna, Malinovského náměstí

Magistrát města Ostravy na Prokešově náměstí v Ostravě

Budova bývalého podniku Vítkovické stavby, a.s., Ostrava-Vítkovice

Budova ředitelství Válcoven plechu (dnes ArcelorMittal) ve Sviadnově

Budova Zlínského krajského úřadu ve Zlíně (správní budova č. 21) – To je současně i nejvyšší páternoster v České republice

Budova centroprojektu ve Zlíně

Přidávám ještě pro zasmání video z youtube, kde náš krásný, historický klenot vyděsil nějakého zpovykovaného Amíka k smrti.

Dokonce přidal historku, kterou jsem ověřovala, a která je pouze výplodem jeho vyděšené, MC Donaldem zatemněné mysli.

Nikdo v něm nikdy neumřel 

Jeli jste pater nosterem?

Třeba jako děti?

Chci ty historky, těším se na ně!

S úctou a hlubokou poklonou panu pater nosteru

Michaela 

[sexy_author_bio]