Monika Petrlová (1985) napsala před časem svou první povídkovou knížku s názvem Hafni!. Nebylo obtížné jí vyzpovídat, protože díky jejímu osobitému stylu psaní se vám při čtení povídek otázky hrnou naprosto samy. I na Hafni! dojde. Monika Petrlová je absolventkou Literární akademie Josefa Škvoreckého v Praze a v současnosti pracuje jako novinářka v regionální periodiku. A jako správná holka z Moravy se neostýchá ani bůčku, ani škvarků, ba ani tlačenky. Proč taky, že? 
Píšete také divadelní hry (Inzerát) a jste i spoluautorkou jednoaktové hry (Sluší?). Co si máme představit pod pojmem jednoaktová hra a jak se Vám psala?Jednoaktová hra Sluší? je zhruba pětadvacetiminutovou groteskou, kterou jsem napsala se svou velkou kamarádkou, slovenskou básnířkou Martinou Blažekovou. Odpověď na otázku, jak se nám tento dramatický kousek, který jsme představily, tuším, předloni v divadle Viola na Národní třídě v rámci Týdne Literární akademie, psal, je jednoduchá: bylo to naprosto perfektní, což si dovolím zhodnotit i za Martinu. Psát ve dvou divadlo je obrovská výhoda a legrace – v momentě, kdy se jeden ve psaní zasekne, pokračuje ten druhý. Myslím si, že máme navíc obě dvě dostatečnou soudnost i nadhled na to, abychom přímo při psaní vyškrtaly přebytečný balast, trapné vtipy a vlastně většinu toho, co by nemuselo projít přísným diváckým metrem. Obě nás navíc bavila poměrně bizarní zápletka, kterou jsme si vymyslely u piva: jednoaktovka se jmenuje Sluší?, protože jde celou dobu o to, že dva starší manželské páry řeší velmi delikátní problém – jak to udělat, aby jim to slušelo i po smrti, až budou ležet v rakvi.
Když se vrátím ještě do minulosti, studium Literární akademie Vám jistě dalo mnohé a určitě to byla srdeční záležitost.
Přece jen se zeptám, jestli jste někdy nezatoužila vystudovat něco jiného, něco, co přináší „měkčí chleba“. Novinařina rozhodně není podestlána na růžích…
Přece jen se zeptám, jestli jste někdy nezatoužila vystudovat něco jiného, něco, co přináší „měkčí chleba“. Novinařina rozhodně není podestlána na růžích…
Ne. Mé jediné přání, ke kterému vedla dost klikatá cesta, bylo psát.
Co vlastně jako novinářka v regionálním periodiku děláte, jak vypadá takový pracovní den?
Na to bych si dovolila odpovědět slovy jednoho mého kamaráda: můj neoblíbenější pracovní den je sobota a neděle. A pak i těch dalších pět oficiálních pracovních J Každý den je jiný, což by se dalo asi
čekat, ale zároveň jsou všechny hodně podobné. Nejhorší na této práci je, že člověk ráno vstane, celý den někde jezdí, a pak třeba ve čtyři odpoledne přijede domů a začíná psát (když už mají všichni „padla“). Případně nikam nejede a stejně sepisuje, co nestihl napsat v minulých dnech. Píšu všechno od krimi přes publicistiku, zprávy z regionu, menší kauzy… Je to především o domluvě s šéfredaktorkou a zbytkem redakce.
čekat, ale zároveň jsou všechny hodně podobné. Nejhorší na této práci je, že člověk ráno vstane, celý den někde jezdí, a pak třeba ve čtyři odpoledne přijede domů a začíná psát (když už mají všichni „padla“). Případně nikam nejede a stejně sepisuje, co nestihl napsat v minulých dnech. Píšu všechno od krimi přes publicistiku, zprávy z regionu, menší kauzy… Je to především o domluvě s šéfredaktorkou a zbytkem redakce.
Co si myslíte o etice dnešních novinářů. Mám na mysli bulvár, slídění po tragédiích, jejich poutavé prezentování, hyenismus apod.
Můžu na to odpovědět diplomaticky? Novinář by měl mít na paměti, že pod článkem bude vždycky podepsaný on, byť by po něm chtěl šéfredaktor nebo vydavatel cokoliv – to znamená zavádějící titulky,
fotky, které budou burcovat, informace, které jste se zavázali nepustit… Snažím se k tomu přistupovat tak, abych se sama před sebou nemusela stydět. Mám pocit, že když k tomu řeknu cokoliv víc, mohlo by se mi to vrátit jako bumerang.
fotky, které budou burcovat, informace, které jste se zavázali nepustit… Snažím se k tomu přistupovat tak, abych se sama před sebou nemusela stydět. Mám pocit, že když k tomu řeknu cokoliv víc, mohlo by se mi to vrátit jako bumerang.
Takže stačí takto? Bude muset.
Monika podepisující…. svou Hafni! na autogramiádě
Stačí, je v tom řečeno vše.
Vrátím se ale ke knížce. Hafni! má věnování tátovi a Daniele Fischerové? Chci se chvíli pokochat představou, jak to vypadá, když „Vám někdo věří“, jak píšete? V čem taková podpora a pocit
spočívá?
Vrátím se ale ke knížce. Hafni! má věnování tátovi a Daniele Fischerové? Chci se chvíli pokochat představou, jak to vypadá, když „Vám někdo věří“, jak píšete? V čem taková podpora a pocit
spočívá?
Teď to trošku zavání sentimentem… Daniela ve mně nastartovala touhu dělat to, co dalších patnáct spolužáků z kurzu tvůrčího psaní, ale snažit se být o malinkatý kousek lepší. Nešlo ani tak o to,
jestli se to povedlo – ono se to ani objektivně změřit nedá, ale o to zapálení, s jakým to děláte. Troufnu si tvrdit, že už tím, že mi věnovala svůj čas i mimo semestr – kdykoliv jsem něco potřebovala, vždycky tu byla (a byla senzační) – mi (snad) věřila. Ale je to odvážné říkat, to byste se musela zeptat jí. No a táta: táta chvilku brblal a posmíval se mi, ale když pochopil, že to myslím se psaním vážně, okamžitě mi vytvořil tu nejpevnější podpěru (a to nejen z toho titulu, že je stavař a projektant každým coulem).
jestli se to povedlo – ono se to ani objektivně změřit nedá, ale o to zapálení, s jakým to děláte. Troufnu si tvrdit, že už tím, že mi věnovala svůj čas i mimo semestr – kdykoliv jsem něco potřebovala, vždycky tu byla (a byla senzační) – mi (snad) věřila. Ale je to odvážné říkat, to byste se musela zeptat jí. No a táta: táta chvilku brblal a posmíval se mi, ale když pochopil, že to myslím se psaním vážně, okamžitě mi vytvořil tu nejpevnější podpěru (a to nejen z toho titulu, že je stavař a projektant každým coulem).
Jaká byla cesta k Janě Semelkové, která Vám povídky nakonec vydala?
Celé to byla tak trošku náhoda. Můj spolužák z Literární akademie, Jirka Holub (autor knih Kolik váží Matylda, Jak se zbavit mstivý Soni a dalších, pozn. redakce), se mě jednoho zimního večera na chatu
zeptal, kdy mi vyjde taky nějaká kniha. Tak jsem mu řekla, že zřejmě nikdy, protože mi z žádného nakladatelství většinou nikdo neodpověděl ani na dotaz, jestli jim můžu poslat rukopis. A že mě tento jednostranný korespondenční folklór moc nebaví a nikam už nic posílat nebudu.
zeptal, kdy mi vyjde taky nějaká kniha. Tak jsem mu řekla, že zřejmě nikdy, protože mi z žádného nakladatelství většinou nikdo neodpověděl ani na dotaz, jestli jim můžu poslat rukopis. A že mě tento jednostranný korespondenční folklór moc nebaví a nikam už nic posílat nebudu.
Jeho reakcí bylo, že mi poslal email na Janu Semelkovou… Odeslala jsem rukopis a do týdne mi přišla odpověď, že se líbí. Pak jsem tomu několik týdnů nevěřila, a když mi přišel další mail s dotazem, kdy pošlu poslední verzi, začala jsem zmatkovat a pod nadvládou paniky napsala ještě dvě povídky. No, a pak se to vlastně všechno dalo do pohybu. Taky jsem si musela změnit telefonní tarif, protože jsem zjistila, že se mi s paní nakladatelkou tak nějak dobře povídá a že mi občas kvůli tomu ujede hned několik tramvají zároveň.
Ve své povídkové knížce několikrát zmiňujete „hedónský požitek“, jakožto vrchol blaha při jídle.
Co je pro Vás osobně hedónským zážitkem?
Co je pro Vás osobně hedónským zážitkem?
Pro mě? Vy ten rozhovor budete chtít i s čtyřstránkovou přílohou? 
Kde jste se inspirovala k povídce Hafni!? Mě teda docela šokovala svou syrovostí, ale věřím tomu, že kdokoliv další ji může téměř bez zájmu přejít… trochu dvojité ostří v ní? Doufám, že jste něco takového sama nezažila? (pozn. V povídce se na několika stranách ocitáme v ložnici postarších manželů právě „při tom“ a je to tam o všem možném, jen ne o milování, trochu mi to připomnělo tu známou poučku „středa, je ho tam…“ a podobné erotické zabijáky)…
Víte, že už ani nevím? Zaujal mě ten motiv štěkání, ale kdy konkrétně mě napadlo, že bych ho použila, netuším. Ta povídka je stará, myslím, tak tři roky určitě. Ale z mého osobního života určitě není, to bych si, doufám, pamatovala.
V jedné povídce je také „hlavním hrdinou“ bůček? Co vy a bůček? Můžete, nemusíte, nenávidíte?
Určitě ano. Bůček, tatarák, škvarky, prejt, tlačenku… My, holky z Moravy, se toho nebojíme.
Moniko, děkuji za rozhovor a přeji spoustu další krásné inspirace nejen k osobitým povídkám, a hodně štěstí do nového roku 2012.
Renata
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
- Rozdvojený člověk s hlavou v oblacích a nohama kdovíkde. Má slabost pro knihy ze všech úhlů pohledu, možných i nemožných. Má zvláštní schopnost vidět svět černobíle. Neumí plavat a neumí kynuté těsto. Miluje kočky, koně, lečo a postel. Ráda by si dala s Hawkeye Piercem suchý Martini. Nejlíp v bažině.
Nahrávání ...
