V zásadě by tenhle festival milovníků motorů měl být nejen velkolepým průřezem historií, ale i formou prezentace nejrůznějších současných výrobců. První nás může napadnout slovo reklama. Když jsem dorazila za Tomem a Davidem a Tomáš mě jen trochu provedl jen částí expozice, došlo mi, že to nejdůležitější je zcela někde jinde, než u komerce. 

Víte, já jsem ráno, když jsem si k téhle reportáži sedla, zjistila, že to bude složitější, než jsem myslela.

Člověk má plnou hlavu pocitů a myšlenek a to na téma, které je vlastně úplně mimo jeho obor a pohlaví.

Do pěti hodin jsem se tady trápila se třemi rozvitými větami a s pocitem, že nejsem schopná, ten nejhlavnější vjem, toho ducha této reportáže, který měl být stěžejní napsat tak, aby to mělo formu textu o motoristické slavnosti.

Pak jsem si šla stěžovat Tomášovi, jak moc mě trápí, že se neumím naladit jako redaktorka motoristického magazínu.

Řekla jsem mu všechno, o čem by to hlavně mělo být, co chci hlavně článkem sdělit.

A cosi mi došlo v ten moment, když jsem dokončila onen pětiminutový monolog.

Já přece nejsem redaktorka motoristického magazínu. Vždyť ode mě se neočekává, že budu profík přes auta.

Já to přece můžu sdělit jako absolutní laik, jako žena a jako partnerka jednoho z těch nadšenců, které jsem tam viděla.

A viděla jsem výsledky jejich práce, nadšení, zapálení, až chlapecké hravosti, ale zároveň preciznosti, důkladnosti, odpovědnosti a až puntíčkářství, které je ovšem ve výsledku tím hlavním.

Tohle není reportáž profesionála, kterému je jasné, co je diferenciál, a ve kterých letech, která automobilka začala používat ten který druh mechanismu, já o tom nic nevím.

Já jen viděla v koncentrovaném stavu něco, co jsem tady doma na zahradě, kolem garáže pozorovala dva roky.

VŠECHNY OBRÁZKY LZE KLIKNUTÍM ZVĚTŠIT

Dva kluky zapálené pro stará auta typu Buggy, toho, co s ní jezdili Šimon a Matouš.

Nebylo mi jasné, z čeho chtějí takové auto postavit.

Měla jsem dojem, že z ničeho.

Do tří hodin bouchali v garáži, pak přijelo cosi, co vypadalo jako nevyvedená plastová vanička, pak placatá věc bez kol, co jí někdo asi našel ve šrotu, pak přicházely z celého světa poštou různé balíčky, pak Tomáš hodiny a dny ležel v elektrických kabelech a čudlíkách, pak jsem potkávala Davida na zahradě, co vypadal od barev jako Rákosníček kombinovaný s CrazyFroggem, pak další balíčky a poštovní auta…

Před mýma očima rostlo auto. Dodnes to nechápu.

Nakonec se mě Tomáš zeptal, jestli mu pomůžu potáhnout zadní sedadla, že objednal kůži… nesmírně ráda jsem mu pomohla.

Díly, dílečky, výfuky, světla, zrcátka, pedály … a úsilí.

Je to obrovské lego, jehož některé části, si prostě musíte vyrobit sami, protože neexistují.

A je to veliká práce, neskutečná píle, vytrvalost, trápení nad sháněním originálních součástek a estetických detailů a hlavně je to nadšení, touha a boj.

Na konci je pak auto, které nejen úžasně vypadá, ale prostě jezdí a je oficiálním autem, protože dostane i značku.

Má SPZ a může na silnici, jako každé jiné.

Žádná automobilka, žádné pásy, žádné roboty, mechanizace…. Dva kluci dnes a denně zavření v garáži, špinaví, upocení … to je všechno.

A teď si představte, co to pro takové kluky je, když se pak díky své vlastní píli dostanou s tou svou vymazlenou autoprinceznou mezi 1250 nejlepších exponátů historie motorismu.

Viděla jsem přes tento víkend už ne jen dva, ale stovky takových zapálených kluků, kteří hrdě seděli u svých veteránů, kde nechyběl ani jeden šroubek, který by nebyl originál.

A já jsem za tím vnímala nejen tu krásu a preciznost, ale v souvislosti s Tomem a Davidem i to perné pozadí, které za tím je.

Vím, alespoň z role pozorovatele, co to je, lopotit se a shánět po celém světě, jednu jedinou součástku, přesně tu konkrétní i tu radost, když jí někdo má.

A další radost, když dorazí odněkud z Coloreda.

Je to hlavně o obdivu, když pak vidíte tohle:

Tohle:

Tohle:

Tady to:

Nebo toto:

A víte, že za tím jsou třeba dva i tři roky dřiny a nadšení.

Manželka, partnerka takového chlapa, co vlastně nikdy nepřestal být chlapcem, to mnohdy nemá jednoduché. Protože pokud chce toho svého vidět, musí se jít brodit olejem a přeskakovat rovnáky na vohýbáky a hlavně při tom nerozkopnout tuhle a tamtu hromádku se šroubky… a mnohdy mnoho měsíců zůstavá na hodně věcí sama.

No a na dovolenou může vlastně taky zapomenout…

… ale potom…

Viděla jsem ve tvářích těch žen, co tam byly se svými staviteli veteránů přesně to stejné, co teď cítím.

Hrdost, obdiv i pochopení.

V kontextu s tímhle vším, vám vůbec nepřijde, že ona komerce, kterou tady prezentují moderní současné nejnovější trendy automobilového průmyslu, by sem nějak nepatřila, nebo tu byla navíc.

Je dobře, že je s čím srovnávat.

Naopak mi to přišlo zajímavé, dívat se na původní model WV transporter T1 a vedle něho zcela nový typ, který sjel z linky v moderní době.

Nebo se dívat na přenádherného Mustanga, co s ním dokonce jezdil Goťák a pak o kus dál na úplně nový prototyp tohoto vozu.

S tím rozdílem, za těmi veterány, stojí lidé, bez jejichž vášně a díky Bohu i určité nedospělé touhy hrát si a stavět, bychom nikdy nemohli něco takového obdivovat, nadto se tím svézt.

Velké poděkování těmhle lidem za tu pěknou úchylku.

Festival Legendy patřil a doufám bude vždycky patřit především těm, kterým je slovo legenda víc, než časovým mluvnickým pojmem.

Oni se vlastně podílí na oživení těch legend.

A pár bonusů navíc:

Prožila jsem nejen krásný víkend, po mnoha letech ve stanu, měla jsem možnost poznat lidi stejně zapálené a hravé jako je ten můj, vidět kouzlo toho, když se historie přenese do současnosti v té stejné podobě, bez ohledu na čas, všimnout jaký skok udělal člověk v technice a také vkusu za mnoho dlouhých let, pobavit se a poučit.

A že se festival konal v areálu psychiatrické léčebny v Bohnicích, mi přijde jako velice zajímavá, ale úsměvná symbolika.

Protože nejenže to byly modely k zbláznění krásné, ale jejich tvůrci jsou tak trochu pacienti.

A díky jim za to, že jimi jsou !! 

Michaela Kudláčková

Fotografie: Tomáš Žebrák

Video: Míša

[sexy_author_bio]