Zatímco jedni jsou tolerantní a vlastně jim koloběžky v Praze přijdou jako lepší řešení, než předchozí segwaye, druzí volají po jejich zákazu a to ihned. Osobně se řadím ke skupině první. Potkali jsme v Praze teď v rámci oslav výročí 100 let naší republiky mnoho lidí na těchto strojích a fakt nemám pocit, že by nás kdokoli ohrozil, a to ani v místech, kde bylo lidí hodně.
Pokládám ten nápad s volným parkováním koloběžek dokonce za účelný, vlastně i vtipný a takový jakoby oživující.
Ale možná jsem třeba moc tolerantní, možná je koloběžka a člověk na ní, pohybující se asi tak stejně rychle, jako když někdo utíká, hrozbou, a možná bychom se všichni měli po hlavním městě ploužit s rukama za zády a na každém rohu by měl být policista, který bude pokutovat, když nepůjdeme po správné straně chodníku …
Jo, jo – jsem trochu sarkastická.
Ledva se totiž objeví něco nového, nějaké oživění, nějaká novinka, něco, co si lidé, zejména mladí mohou užít, třeba když spěchají na autobus do školy, práce, na brigádu, nebo jen tak … už se najde někdo, někdo a další někdo, komu to prostě vadí a hnedky si stěžuje.
A kdo chce psa bít…bije.
Takže zakázat!
No nic, budu ráda za vaše názory, abych si udělala obrázek, jak moc jsem se svým klidem mimo, a do jaké míry může za tou koloběžkovou hysterií být opět jen nějaký byznysoidní boj.
Třeba si myslete, že jsem advokát pražských koloběžek, který se mnohé bručouny pokouší maličko usměrnit, ale…
Koloběžka je vynálezem chudých dětí a má velice bohulibou historii, plnou dobré vůle a lidství.
Malému chlapci, který chodil na konci 19. století za tatínkem do továrny, kde si hrál ve skladu, spočinul jednou zrak na dvou odložených kolečkách od vozíku.
O kus dál leželo prkýnko.
Byl to skutečný malý vynálezce, protože za pár hodin ujel pár metrů po areálu na prkýnku s kolečky. Vypadalo to trochu jako skateboard a technika odrážení jednou nohou byla na světě.
Jeho tatínek, po tom, co se ho klučík zeptal, jestli si tu svou věc může vzít domů, svolil.
Když viděl, jak synka hračka made in dítě baví, šel, trochu mu ji vylepšil, přidělal držátko a… kolo – běžka, „repleg“ měla i jméno.
Dětem ostatních tatínků se nápad náramně líbil a za chvíli se jich na této věcičce, ke které se bylo lze dostat i když člověk neměl na bicykl, proháněla po chudinských čtvrtích spousta.
Tatínkové stloukali o sto šest koloběžky před Vánoci a namnoze to byl jediný dárek, který dítko pod stromečkem mělo.
Udělal ale mnoho radosti a postupně se zdokovaloval.
O výrazné vylepšení koloběžky se postaral bankéř Wim Ouboter, který byl současně i milujícím bratrem.
Jeho sestra měla totiž od narození kratší nohu, a tak ačkoli toto dítko již nebylo chudé, aby si nemohlo dovolit kolo, nemohlo na něm jezdit.
Koloběžka byla ale pro ni jako dělaná. Tady kratší nožička nevadila, ba právě naopak.
Měla radost.
Sám Wim Ouboter se pak stává vlastně prvním “vynálezcem” novodobé koloběžky.
Ale já bych na onoho syna chudého dělníka, dítka na prvních dřevěných odstrkovadlech a všechny taťky rozhodně nezapomínala.
Milou koloběžku zkraje dvacátého století přece jenom vytlačily bicykly a jiné výdobytky.
Jistě se tou dobou koloběžka cítila vedle extravozítek poněkud obyčejná.
No v jednoduchosti je síla a také krása a koloběžky se dočkaly své renesance, kterou si bezesporu zaslouží.
I já měla svou.
Byla kovová a vzadu měla takový hříbeček, na který se šláplo a to byla brzda.
„Držkopády“ na kolobrndě pak byly daleko méně bolestivé, než na kole…
Moje holčičky měly dřevěnou, takovou pidi a byla to velice oblíbená kratochvíle i průprava na kolo, které přišlo záhy, protože jejich nožky byly a jsou stejně dlouhé.
Ježdění na koloběžce je podle lékařů zdravější, než na kole.
No nic…
Vím, že zaryté pražské odpůrce tohoto vynálezu chudých dětí neoblomím, ale třeba jsem alespoň rozšířila jejich obzory.
Mě koloběžky v Praze neva, mě se ten nápad líbí.
Michaela Kudláčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
