21.8. Odpustit můžeme, ne ale zapomínat

ZVLÁŠTNÍ PŘÍLOHA

Přeji vám příjemný, slunečný a hlavně stále svobodný dvacátý první srpen. Přestože od onoho 21.srpna, na který krátce vzpomeneme, uplyne dnes 43 roků a mnohé děti už ani netuší… pro dějiny české země, pro nás Čechy je to datum, které nepřipomenout by bylo neuctivé.

Neuctivé k vlastnímu národu a jeho paměti. Neuctivé ke svobodě samotné.

Navíc si myslím, že je dobře, pokud i ti, kteří se narodili do svobodného státu, dostanou možnost alespoň zprostředkovaně vědět, jak vypadá opak.

Dělám si naděje, že dnes naprosto běžný termín „svoboda“ nad kterým mnozí ani nepřemýšlí, nabude každým takovým připomenutím o procento více důležitosti.

21. srpen 1968 se stal reálnou morální porážkou českého lidu a fyzickou porážkou všech jeho práv.

Porážkou lidské důstojnosti, národní samostatnosti, hrdosti a svobody.

Popisovat politickou situaci té doby a psát dlouhý článek o představitelích tehdejší Československé vlády snad přeci jen netřeba.

Pevně věřím, že dnes se ve školách ohledně těchto událostí již učí pravda.

Snad jen:
Neumím si představit pokleslejší vládu než tu, která je schopna pozvat do vlastní země cizí vojáky a nechat je střílet do vlastních lidí.
Neumím si představit větší morální žumpu, než vládu, která se nestydí přihlížet z „kožených křesel“ tomu, kterak cizí vojsko v její zemi ničí historické památky, devastuje zemi, plení, znásilňuje a krade a nic neudělat!

A následně pak 40 roků ty stejné cizáky krmit a oprašovat, klanět se jim, objímat je a přikyvovat!

Připomínáme si hrůzy fašismu i nebezpečnost totalitních ideologií. Připomínáme si zlo, které plodí touha po moci. A tak si v této souvislosti a právě pro ni připomeňme i stejné vlastnosti komunismu.

Kdo chce, může odpustit a odžít. Zapomenout bychom ale neměli.

Maminko, nikdy Tě nepřestanu obdivovat za to, že jsi mě dokázala v tento den ve zdraví přivést na svět. A navždycky Ti budu vděčná, že jsi se mnou hodinu po porodu běhala po krytech a chránila mě, když bezradní lékaři museli svěřit novorozence raději matkám, aby mohli pomoci kolegům, kteří z hořící dětské nemocnice naproti vynášeli děti do zahrady.

Děkuji i osudu, že o chvíli později držel mou hlavu dostatečně nízko na to, aby ji minula kulka mířená na můj kočárek.

Já zapomenout nemohu a odpustit nechci.

Michaela

[sexy_author_bio]