Když se zamyslíte, tak nás tahle otázka trápí víc než cena kapra nebo opelichaná nabídka vánočních smrčků. Nemám to jinak. To Lada nás zkazil. Pěkně nám to vymaloval a i přesto, že blátivé svátky byly stejný pravidlem tehdy jako dnes. Jenže svou bílou vánoční tmou nám zavrtal šroubek do hlavy a od té doby ždímeme každoročně z meteorologů zaručenou předpověď, tedy spíš slib, že chumelit bude. 

Vlastně nám ani nejde o nějakou sofistikovanou předpověď na základě meteo snímků z družice nebo dlouhodobého srážkového modelu.

Úplně by stačilo, že ředitel ČHMÚ svařil tři chlupy z netopýra a kapku slin z žáby spolu s hrstkou hlíny z šibeničního vrchu a sníh je tedy tutovka.

Letos to patrně opět nevyjde.

Ráno je to na deštník, odpoledne na šortky a jediný sníh je u nás v mrazáku na hrášku s mrkví. I přesto už od mala trpím touhle sněhovou mánií víc, než čímkoliv jiným.

I Goťák pěje, že snííííí o Vááánocííích bílýýých.

Naděje umírá poslední.

Nikdy nezapomenu na Štedrý den, kdy jsem byla ještě malá sotva sedmiletá holčička. Po večeři jsme tradičně rozbalili s povzdechem všechny měkké dárky a s nadšením ty ostatní a s uspokojením se ryli každý ve své hromádce.

A protože maminka je na pohádky, všechno bylo naorganizováno tak, aby na ty nejkrásnější večerní pohádky už byl klid.

Televize v ten okamžik zhasla.

Tma.

Všude.

„Já říkala, že už ta světýlka na stromeček nebudeme dávat, určitě vyrazila pojistky,“ nevzdávala se maminka Popelky.“

„Ale koukej, je to v celé vesnici,“ tatínkovi se očividně nechtělo šátrat s baterkou v rozvodné skříni.

„Zkus to, třeba mají zhasnuto, protože rozbalili dárky a šli spát,“ nedala se.

Ustoupil.

Vzal baterku a jen velmi nerad vykročil do tmy.

Za chvíli byl zpátky a volal na nás:

“ honem, pojďte ven, to musíte vidět.“

No jasně, že se mi nechtělo, protože elektřina byla v tom věku pro mne stejnou záhadou jako zprávy z burzy a fakt jsem nechápala, v čem bych mohla být venku nápomocna.

Ale maminka šla a to i s jedinou svíčkou, takže jsem ji následovala. Mráz mi byl vždy milejší než černočerná tma.

Venku ovšem čekal dárek nejkrásnější.

Vločky tak veliké, jaké jsem snad ještě neviděla, se snášely v hustých provazcích neslyšně k zemi a pokrývaly vysokou duchnou naprosto vše. V naprostém bezvětří vytvořily vysoké čepice i na elektrickém vedení, které patrně tu tíhu nevydrželo a několik drátů se poroučelo k zemi.

Zalitovala jsem elektrikáře, kteří museli ke kalamitě vyjet od štědrovečerních stolů.

Ale jen chvilinku. Za okamžik se rozsvítily pouliční lampy a ozářily celou tu nádheru. Během několika málo minut bylo všude snad patnáct centimetrů bělostné nádhery, která v tu chvíli vůbec ale vůbec nestudila.

Bez ohledu na dárky a pohádky jsme se se sestrou oblékly a vyběhly do tmy pořádně se prohrabat ve sněhu. Tu zimu to bylo poprvé, kdy nám oblečení nesmáčel déšť ale sněhové vločky tající v dychtivých dětských ručkách a plačící v dlaních teplem našeho dechu.

Tak vidíte, naděje umírá poslední.

A v tak kouzelný čas, kterým Vánoce jsou si naději s dovolením ponechám do poslední chvíle.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]