Již jsem avizovala, že s úcty k tradici, vydávám se každým rokem pro kapry na Žižkov, kde mají své hnízdo s káděmi rybáři, známí mojí maminky. Každý rok obnáší má cesta dobrodružnou výpravu s nejistým průběhem, leč pokaždé s jistým koncem. Ač nikdy bez problému, pokaždé si kapry dovezu.
Snad proto, že jsou pokaždé moc chutní, podstupuji anabázi, která je jakousi daní za dva zmařené rybí životy.
Dva v našem případě, protože máme kapry rádi a tak jeden nestačí.
Dále také proto, že sice na našem štědrovečerním stole nechybí rybí polévka, ale z hlav ji dělat odmítám.
Nemíním se dívat do povadlých očí rybě v hrnci.
Nemám na to psýchu. (ani králíka nesnesu s hlavou, protože tak, jak je, mi připomíná miminko a nejsem schopna ho prošpikovat).
Dělám rybí polévku chutnou, zdravou a oblíbenou, ale dělám ji z kapřího masa.
Zhruba kolem 15.12. se mamka ozvala s tím, že její kámoši ze letos nabízí rovněž sumce a štiku, kdyby byl zájem.
No zájem byl.
Jsem rybomil, Tomáš také i táta a Johanka nejí pomalu nic, co se před tím pohybovalo, takže dostane chlebíček a uvidí prasátko.
„No je to prý macek, a tak mě napadlo, že si ho vezmeme napůl. Navíc není nejlevnější, takže je to dobré řešení,“ zhodnotila moje maminka.
Souhlasila jsem.
Celý večer jsem strávila na netu hledáním vhodného receptu, neb nejenže jsem sumce ani štiku nikdy nejedla, ale tím méně jsem je kdy připravovala.
O tři dny později volala máma znova a nabízela ještě úhoře.
„Jéje, Tome i úhoř je k mání! Toho sníme a porozumíme řeči zvířat. To bude Ječmen od tý chvíle bit od rána do večera“.
I hledala jsem recept ještě vodního hada.
Mimořádně jsem se těšila.
Mezi tím máma volala ještě jednou, že sumec má šest kilo a že mám zavolat Evičce, (bráchova manželka) aby si s námi vzala také kus.
Souhlasila.
Pak volala znova máma, s tím, že vlastně sumce už nechce, protože je moc drahý.
Volala jsem Evině a dohodly jsme, že sumce pořídíme samy a mámě dáme každá od sebe, jakože dárek.
Telefon jsem položila s příjemným pocitem, který musí mít každoročně Ježíšek taky.
Den „D“ nadešel včera, takže jsem se pustila manuálu (ještě pořád se s Tomášem bavíme montováním vybartrovaného zařízení domu od Montera), odložila akuvrtačku, opucovala kolena a vyrazila do Karlína vyzvednout maminku.
Ledva dosedla, prohlásila, že úhoř nebude.
„Nevadí, bude příště, asi se jim uplazil po dně“, laškuji rozverně.
Skoro to po našem, příjezdu vypadalo, že trampoty se tentokrát nekonají.
Chlapce jsme našli tam, kde řekli, že budou, ryby tam byly připravené, žádné dohady, že nás nemají na seznamu, prostě všechno, co znám z minulých let se nekonalo.
„Táááákže, tajdle jsou kapříci, ano Kudláčková mladší, to je tenhle balíček a dva kluci jako buci, Kudláčková starší, zde … tadyhle je balíček s jednou štičkou, tady je s druhou, to bychom měli … no táááájdle je ten macek sumec, už na vás čeká.“
Muž ukázal prstem obaleným vlněnou krvavou rukavicí do kádě.
Spatřila jsem neuvěřitelně krásnou, majestátní rybu, která vypadá jako středověký vědec nebo biřic, nebo něco takového, má obrovské fousy, daleko od sebe a shora posazené oči, její pohyby jsou strašně hezky ladné a celkově se tváří tak nějak jako nad věcí a moudře se usmívá…
HLAVNĚ, BYL ŽIVÝ !!!!
“BOŽE, TEN JE KRÁSNEJ …. A JÁ HO NECHCI…“!
ani nevím, jak jsem to řekla, ale rozhodně jsem to řekla a rozhodně to bylo míněno vážně.
Ten pán u kádě ani netušil, jak moc vážně.
Nikdy jsem nekupovala u stánků ani živé kapry. Bývala doba, kdy ano, ale to proto, abych ho s dětmi na Štědrý den šla pustit, což trvalo do doby, než mi nějaká informovaná dobrá duše prozradila, že namísto dobrého skutku spáchám tímto aktem vraždu.
Od té chvíle to byl kapr mražený, než se objevili žižkovští kámoši, kteří objednané ryby připravili, vykuchali a já je jenom vyzvedla.
Absolutně si neumím představit, že bych tak překrásnou rybu, nechala tam na místě vylovit a zabít a pak jí s chutí jedla.
Máma ani neprotestovala, protože paměť má v pořádku, takže si jistě vybavila Vánoce, kdy ke své zhroucené dceři v hysterickém oblouku volala záchranku po té, co, jí zavraždili Karla, který plaval ve vaně a jedl housku, což mnozí dodnes pokládají u kapra v zajetí za zázrak.
Skoro jsem to tehdy nepřežila.
Stačil jediný pohled na mámu a neřekla půl slova.
Vzaly jsme balíčky, zaplatily, já jsem si pohladila toho pana sumce a už jsme o tom nemluvily celou cestu.
Ještěže tu štiku mám zabalenou v papíru a předpřipravenou.
Jsem na ni zvědavá.
Každopádně na náš vánoční stůl přistane zítra kapřík, pěkně obalený domácí strouhankou a domácími vejci, usmažený na sádle a s bramborovým salátem.
Štička bude následovat, až sníme poslední porcičku kapříka.
No, a mě nastává pletení vánoček a tradiční loterie…
…budou, nebo nebudou letos rozplácnuté? 
Michaela Kudláčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
