Views: 90
Tak jsem se vám tím finišem s horoskopy, porcováním krůty a zaděláváním těsta na chaloupku tak zmohla, že jsem ulehla na chvíli odpoledne vedle Tomáše, který byl zmožen celý den. Cosi začínalo v televizi… „Co to je?“ „Nevim, něco s Vaculíkem“…
Jasně jsem poznala Sagvana a pak i název filmového díla.
Vítr v kapse.
Nepatří a myslím, že zodpovědně nikdy ani nepatřil, mezi mé oblíbené, ale byla jsem natolik apatická, že jsem se koukala.
Tomáš poznával ulice a místa na Praze 4 a já s hrůzou zírala na věci, na které jsem sice nezapomněla, ale nějak jsem je pro jistotu vytěsnila.
Píchačky !!
Vzpomínám na své asi měsíční působení v ČKD, kde jsem velice neúspěšně téměř ani nezačala dráhu účetní, abych zjistila něco, co je dobré vědět.
Nikdy nebudu účetní.
Byl tam páternoster. Kromě těch píchaček a tohohle výtahu je to jediné, co si odtamtud pamatuju.
Ale ne jediné z té doby…
„Čest“
…„Čest“…
…„Soudruzi, kdo je pro mimořádnou sobotní směnu?“
…„Soudruzi je třeba zlepšit morálku na pracovišti“
Soudružko se a soudružko tam…
…„Byl jsem na Výboru…“
…„Přivezli manšestr…“
Záběr na ulici a silnici, po které se proháněla auta, co do paměti srovnatelná s dinosaury…všechno šedivé, rozmlácené, smutné…
„Jéje, Tome tyhle zacvakávací kuličky do vlasů jsem měla taky… ty bláho, co je to za rok?“
„1982…“
„Bože,. To mi bylo … to je strašný“
Jediné, co na tom filmu nebylo strašné, byli herci.
Přišlo mi úsměvné, když jsem viděla pana Augustu, jak procítěně soudruhuje, když toho pána jsem měla tu čest poznat osobně a vím, co si o tom myslel…
Inu, musel, to je jasné…
Do jaké míry procítěně soudruhoval pan Vala, už by se dalo diskuktovat…
Nedokoukala jsem to…
Já vám nevím, ale ani po těch letech, nejsem s tou dobou do takové míry srovnaná, aby mi to přišlo úsměvné, zábavné a ani nejsem schopná zavzpomínat si a být v pohodě.
Já se prostě neuvolnila ani za ta léta a furt je to pro mě natolik živé, že je mi po těle hnusno a mám tlak u žaludku.
Nesnáším tu dobu a dokonce, jak jsem včera zjistila, nejsem s to, se na ni ani dívat v televizi, jako na minulost, kterou bych měla vlastně s povděkem uzavřít.
Jo, pamatuju si pracovní soboty. Hlavně z reakcí své mámy.
Celý týden nadávala jako špaček a to tak, že by to bylo „o zlatou mříž“, další heslo, co si pamatuji, ale nesnáším ho, a pak v sobotu odevzdaně naklusala.
I já o pár let později klusala.
Bylo to celé na jedné straně tak neskutečně plné protikladů a nelogičnosti, nesvobody, ale tupé apatie, že se mi nad tím ani nechce přemýšlet.
Plné vzdoru, nechuti, lži, přetvářky, pokrytectví a nesouhlasu, ale při tom poslušnosti, strachu, odevzdanosti, netečnosti a bezduchosti, že to snad ani nelze brát s nadhledem a to ani dnes.
„Míšo, držet tě nebudu, ani nemůžu, vlastně vám hrozně fandím, držím palce, ale moc se o tebe bojím … “, řekla mi máma, kdy jsem se v 88 chystala na Václavák.
„My to zkusili v osmašedesátem a dostali jsme to, co vidíš. Tvůj děda se z toho nevzpamatoval, jeho bratr na to umřel a Tvůj otec doplatil. My už jsme unavení … ale třeba vy, třeba vy to dokážete“, dodala.
Nebyla nikdy zbabělá, spíš bych řekla velmi statečná, protože byť za to platila po pracovní rovině a jako absolventka MATFYZu mohla být i jinde, nikdy jí do Strany nikdo nedostal a na VŘSR pouštěla z okna Kryla.
Přesto tehdy zůstávala doma a na Václaváku jsem skotačila já a moji vrstevníci. A pak řádka těch, kteří ještě měli sílu.
Myslím, že to u ní nebyl strach.
Spíš byla za tu dobu, tak udachmaná, udolaná a otrávená, že ztratila víru a s tím i elán.
Nevěřila, že se něco změní, spíš se smířila s tím, že skončím buďto v kriminále, nebo u metařů.
No, nestalo se.
A já dneska velmi ráda vzpomínám jen na ty emoce, když se to otáčelo.
Když lidi debatovali ve skupinkách a byli na sebe hodní, jednotní, ohleduplní a když se při vstupu do tramvaje zdravilo.
Prostě člověk nastoupil, na klopě bundy měl vlaječku, řekl „dobrý den“ a všichni mu odpověděli a usmáli se.
Na to vzpomínám ráda a nemyslím, že se to kdy vrátí.
Leda bychom se dostali zase do nějakého lidsky, společensky, nebo morálně výjimečného stavu.
A možná to ani nechci – jsem ráda, že jsem to mohla zažít a konec.
Ale velice nerada a vlastně cíleně sporadicky vzpomínám na všechno to „soudružkování, čest práci, debilní hesla, rudé hvězdy, žižlající se komunistické pohlaváry, novoroční žvásty, „svobodné volby“ (když mi bylo 18, vyžádala jsem si před vstupem za plantu tužku. Nikdy nezapomenu na zděšený výraz té paní, co mi ji podávala), pracovní soboty, filmové týdeníky, záběry údernic z fabrik, hornic se sbíječkami v rukách, budovatelské písně, vybílené krámy, tesilové kalhoty, majora Zemana, pionýrské šátky, povinnou ruštinu a všeobecný úpadek morální, osobnostní, duchovní i hodnotový.
V kontextu s tím, se mi dnes při pohledu na vysmátého Ransdorfa na titulní straně Seznamu a jeho (patrně vyhraný) boj o tučné konto ve Švýcarsku chce dokonce blinkat.
My tou dobou jásali nad pytlíkem mandarinek, třemi banány a kokosem, na které máma stála dvě hodiny frontu.
Lízali jsme Vitacit, jehož složení dneska ani nechci znát.
Mlčeli ke lžím a snažili se být šťastní tam, kde byl problém se i usmát.
1982?
NIKDY.
A poslední dobou se čím dál víc zamýšlím nad tím, že skutečně nechci, aby nás tady OPĚT kdokoli do čehokoli nutil!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Fotografie:
wikipedia.cz
staretramvaje.cz
blogidnes.cz
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
