Views: 14
Je fakt, že někteří lidé jsou vysloveně děti štěstěny a jiní naopak. Někde je to ale jen o schopnosti dívat se. O úhlu pohledu. O nastavení duše člověka…
Vídám lidi, kteří se staví do role oběti osudu, zlých náhod a smolných situací víc, než že by jimi ve skutečnosti byli.
Naopak mám tu čest znát pár jedinců, nad jejichž životním příběhem se mi fakt chtělo brečet, a přesto vám takový člověk s úsměvem řekne „To už bylo, teď bude líp. Ještě je hodně věcí, které jsou super a další přijdou“.
Obdivuji mnohé z nich stejně, jako se divím těm, kterým by takové příběhy možná jako terapie moc pomohly.
Anebo taky ne, kdo ví.
Loučila jsem se nedávno s klientkou, jejíž osud a to, co prožila, jsem pak ještě další dvě hodiny rozdýchávala.
Překonala rakovinu, navždycky s následkem pro ženu velice složitým, srovnala se s neuvěřitelně nechutnou reakcí člověka, kterému věřila a milovala ho…. Prostě nemohu zacházet do detailů, ale bylo mi strašně.
Loučila se se mnou slovy: „Já mám ten život hrozně ráda. Moc se těším, co přinese zítřek. Moc bych si přála, abych mohla pro druhé víc udělat. Chci pomoci… (toužila pomáhat i tam, kde jí bylo ublíženo).
Šla jsem pak do koupelny a brečela.
Ne, nad jejím neskutečným příběhem, ale nad její nádhernou duší, bezelstným charakterem a obrovskou vnitřní silou i čistotou.
Naproti tomu mívám někdy pocit, jako by si někteří lidé přímo lebedili v drobných neúspěších, dělali je většími, naddimenzovali sebemenší smůlu do obřích rozměrů, a pak důležitě naříkali, jak je tam nahoře nikdo nemá rád.
Mám dojem, že do jisté míry žijeme podle programů, které si tvoříme.
Postupně, pomalu, po kouskách, ale tvoříme.
Když vyjmu karmu, což je jednoznačně případ paní, o které jsem mluvila, a kterou to paradoxně nezlomilo, spíše posílilo, není jedno, jak nazýváme jednotlivé věci, které se nám dějí a jak je zařadíme.
Je rozdíl mezi :
„Ty jo to byl excelentní voser, ještěže jinak mám docela kliku. To jsem si to vybrala na hodně dlouho“
A mezi:
„No jasně, opět další problém v řadě, nepřetržitých průserů, kterými zásobuje život zásadně jenom mě. Já jsem neskutečnej smolař. Na co sáhnu, to se podělá“.
Protože tohle je skutečně programování.
Vídám to často u přístupu třeba k práci a to se balí většinou jedno na druhé.
„Vy si snad myslíte, že mě to tu baví?“ vmetla mi s vražedným výrazem před lety paní u okénka na městském úřadě v Praze. Před tím mě několik minut pranýřovala za špatně nalepený kolek. Chtěla jsem říci: „Tak jděte prodávat párky v rohlíku, vy jedná negativní osobo!“, ale řekla jsem jí jen: „Ne, myslím, že vás to tu opravdu nebaví.“
Máme ty lidi litovat?
Proč?
„Tak to jsem opravdu nechtěl být „sosačem psích šišourů“, jak říkáte. To jste mě pobavila!“ smál se před lety na Karláku sympatický muž u legračního vozíku s tlustou rourou.
„Mám-li se přiznat, chtěl jsem pracovat jako řidič, jenže mi to nevyšlo, kvůli menšímu škraloupu, který mám u policie. Nejde o nic vážného, ale v profesionální dráze mi to uškodilo. Jsem vyučený instalatér a pocházím z Mělníka. Tady mám ale svou polovičku a práce moc není. Jsem za tohle v celku dobře placený a také čekáme rodinu, takže spíš celé dny přemýšlím o miminku než o hovínku.“
„A jak vnímá vaši práci vaše žena?“
„Nejsme svoji, ale jako bychom byli. Směje se mi a říká, že bude s kočárkem jezdit za mnou do práce. Já s vysavačem a ona vedle mě s kočárem. To bude opravdu zajímavé. Jinak, kdybych to měl shrnout, je moje práce vlastně o hovně…“ od srdce se tehdy bavil v zásadě na vlastní účet.
A někdo by si třeba vyťukal do čela díru, jak by nechápal, čemu se ten chlapík směje, když by měl brečet.
Jenomže brečet nad sebou samým, je ideální cesta k antidepresivům, totálnímu znechucení vlastním životem, nelásce vůči sobě samému a logicky i druhým…
Tím pádem člověk nakonec nežije – jen přežívá.
Ne vždycky, ale mnohdy stačí málo.
Nevnímat jen nezdary, ale všímat si, vnímat a radovat se i z drobných zdarů, drobných úspěchů, z hezkého počasí, pěkné květiny, hledané a nalezené věci, podařené večeře…
Tak dobře, jezdí s hovnocucem, ale má práci – To je úspěch, nikoli nezdar.
Sedí za přepážkou – Ale jiní sedí pod mosty a chodí k Armádě spásy na polévku.
Zase se rozbil zámek u dveří – Domov. Někdo by byl vděčný, za takovou starost.
Dítě má opět pětku – Někdo nemůže mít děti. Jak rád by řešil pětky.
Mám velký zadek – Někdo má rakovinu střev.
Zase smolný den …. Pro někoho byl posledním. A moc si přál žít…třeba i s trochou té drobné smůly…
Není to klíč k univerzálnímu štěstí.
Je to návod jak si nevybírat cestu univerzálního neštěstí.
Mějte krásný den a ….
Míša K.
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
