Views: 281
Myslím, že slovo „svátek“ i když je to jako oficielní označení, se k některým dnům prostě nehodí. Člověk má svátek spojený s něčím většinou pěkným, s oslavou třeba. A já nějak 17. listopad co do těch oslav nemusím. Spíš bych tomu říkala třeba výročí, protože to je takové obecnější. Nebo ideálně vzpomínka. Ta zní i jako doporučení – nezapomínat. A to já nezapomněla. Vzpomenete si vy, co jste dělali když ne, 39, tak alespoň 17.11. 1989?
Moje máma mi řekla, že jsem blázen, ale neřekla mi „nechoď“. Myslím, že proto, že zažila rok 1968. Věděla, jak mi je a věděla i, že bych stejně šla.
Mám tenhle den hodně v paměti a asi to bude živé stále.
Nikdy bych například neřekla, že se může stát, že dáte člověku květinu a on vás uhodí. Viděla jsem to dvakrát, během toho večera a viděla jsem i hodně jiných věcí v jiných dnech té doby.
Měla jsem kamaráda, vyrůstali jsme spolu. Byl u nich.
Věděla jsem to a upřímně, já ho tu noc i hledala. Chtěla jsem mu říct, že tam nemusí stát a byla jsem na to připravená.
Nenašla jsem ho, ale došlo mi něco jiného, a to mě dostalo.
Když jsem viděla výrazy drtivé většiny těch kluků za plexiskly, došlo mi, že i kdyby mě poznal, i kdybych stála proti němu, kdybych se ho dotkla, uhodil by mě. Jako to udělalo mnoho jiných, jiným, vlastně stejným lidem na „druhé straně“.
Nikdy jsem se necítila tak strašně špatně.
A budu si ten pocit pamatovat.
Budu si pamatovat jak jednoduché je poštvat přítele proti příteli, co dokáže strach a také do jisté míry i zbabělost.
Viděla jsem provokatéry v civilu oblečené jako mladé kluky, kteří bezdůvodně napadali druhé.
Viděla jsem policajta, povalit starého pána.
Viděla jsem neuvěřitelnou spoustu lidí, kteří neměli nejmenší potřebu se prát.
A viděla jsem i opak.
Viděla jsem pocit smutku i překvapení těch, které bili.
A viděla jsem i odhodlání, sílu davu a jedné myšlenky.
Viděla jsem, jak druzí pomáhají, když někoho povalili. Jak si lidé chodili na pomoc, když jiné vlekli.
To se nezapomíná.
A ještě něco, patřím patrně k mála generacím, které mají možnost srovnat dobu před a po. A jedno vím docela jistě.
Všechno, je lepší, nežli tohle…
Před zhruba pěti lety jsem se Johanky zeptala, zdali ví, proč má dnes ze školy volno.
Věděla napůl. Rok 1939 jí maličko vypadl. A tak jsme ho tehdy spolu doplnily.
Prohlédla si obrázky z roku 1939 a viděla videa z roku 1989.
Povídala jsem jí, co bylo v době, kterou si pamatuji.
O Václaváku, o vlaječkách, o tom jak se na ulicích zpívalo i o tom, jak člověka seřezali a odvezli někam za Prahu, vzali mu boty a vysadili z auta.
Řekla: „Závidím vám, že jste byli u toho, když to skončilo. Muselo to být strašně dojemný“.
No, bylo.
Jo, byla jsem asi trochu cvok, že jsem nezůstávala doma a chodila celý rok od 1988 a ani na Letné jsem pak nechyběla.
Malá Míša se narodila 14.12.1989 do svobodné země. Vlastně to prožila taky, mým prostřednictvím.
A bylo to neopakovatelné.
Jiné…a jsem nesmírně ráda, že jsem mohla být při tom, že mohu srovnávat, ale hlavně, že jsem poznala celou svojí bytostí, co znamená, a jak pocitově chutná slovo SVOBODA. Je to nádech. Hluboký a skoro jakoby neomezený.
Mám to v sobě navždycky uložené.
Pěkný svobodný den, všem! 
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
