Views: 18
Ačkoli zní titulek dnešní kávy tak trochu úsměvně, není její obsah legrační ani trochu a možná do dnešní kávy budete potřebovat víc cukru. Ta díra je totiž veliká. Tak moc, že včera ani káva nebyla. Byla jsem o čaji. O slaném.
Možná se patří tohle téma na velký článek, ale já se rozhodla jen pro ranní kávu, snad proto, že jsem do vydání chtěla něco pozitivního.
A to je dobré jídlo vždycky, takže tento článek, budete mít ve vydání Birliban hned čím zajíst.
Každý, kdo má děti, respektive každá máma tohle jednou musí prožít a je velice individuální, když to přijde, jak to kdo vnímá.
Člověk dá život třeba čtyřem dětem.
A že to je fuška.
Vychová je od prvního úsměvu, což je tedy spíš tik, ale každá z nás ví, jak je z toho jeden na větvi. Pak první zoubky a hromady bezesných nocí, první krůčky a první rozbitý ret a strach, obavy ….
Potom první slůvko.
A když je tím slůvkem „máma“ člověk se rozpadá blahem na prvočinitele a připadá si důležitější, než samo nebe, vesmír.
Pak přijde období slůvek „proč“ a „ne“.
Také zajímavé a vyžaduje to troje náhradní nervy.
Kdyby náhodou zbyly, hodí se pro období pubertální a tedy období, „všechno vím nejlíp, všichni jste nemožní, vždyť tady pomalu žádný bordel není, uklidím později, ve škole bylo NIC (!!), potřebuju omluvenku, potřebuju peníze a nevím, kdy se vrátím, avšak bude to dneska“.
Univerzální odpověď na otázku „kam jdeš“, je „ven“.
Je zbytečné argumentovat stylem, „ano, kdybys šla právě dovnitř, neptala bych se“.
Ale pořád je to o tom, že se ty dveře otevřou, a ten náš pulec vejde, nejčastěji zadumán natolik, že se ani nezuje, propluje do svého brlohu a za chvíli se odsud začne linout cosi, čemu on říká hudba a zbytek světa tortura nejvyššího kalibru.
Ale je tam … je tady.
No a pak přijde chvíle, kdy se z toho pokoje, z toho squotu neline nic, než ticho.
Prostě se chce osamostatnit, neb je dospělý a … tak to má být.
Johanka odešla do Prahy bydlet s Pájou, protože to má blíž do školy a protože prostě je jí osmnáct a taky to chce zkusit … inu jeden racionální a pochopitelný důvod za druhým.
To jenom já tady chodím a bulím, a bulím a bulím….
Ne snad protože, že bych o ní měla takový strach, nebo nevěřila své nejstarší dceři, nebo nevěřila Johance… já prostě najednou vnímám tu obrovskou díru, ten kráter ve svém životě, který jednou s odchodem poslední dcery z domu přijít musel.
Nemám ho čím zaplnit, připadám si nekonečně zbytečná a přijde mi, že jsem splnila všechny úkoly, které mi život uložil a je dobojováno.
Je to paradox.
Měla bych být přece ráda.
Měla bych být na sebe pyšná, že jsem vychovala víceméně sama čtyři děti, dělala jednu dobu tři práce, abych je uživila, a že jsem to dokázala … ale ono mi to snad chybí, nebo co.
To „čau, maminko, je tu něco k jídlu“?
Nebo nevim, nebo si prostě musím zvyknout na zcela jiný způsob, prázdný pokojík bez bubnů a plesnivého jogurtu, nerušené ticho a hlavně tu obrovskou, prázdnou propast, kterou tak banální a přirozená událost, ve mně vytvořila.
Určitě je to o zvyk a určitě to přejde, jenom doteď jsem byla aktivní máma, ať už to bylo jakkoli…
…teď jsem máma na odpočinku, něco jako voják v záloze a prozatím pocitově pro mě je to náročnější, než jsem čekala.
Prostě jak odcházely holky postupně, pořád mi nějaké dítě zbývalo.
Teď ať počítám, jak počítám … už žádné další MOJE DÍTĚ, tady zlobit nebude.
Já snad otěhotním, nebo co…protože najednou nemám už pro koho žít.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
