Views: 1114
Tak se nám zcela záhy spustila nová zábavná hra, zvaná ústenkovka. (via ČIPUP). Celá republika se dala do šití roušek, a kdo měl snad vůči světu nějaký syndrom mladší bratra, může si oddechnout. Pátrala jsem a jsme, co do samo-domo ochranných prostředků a jejich národní pásové výroby ve světě zcela unikátní. Taky sledujete, jak rychle lze změnit ve společnosti myšlení a hodnoty? Doslova ze den, co? V pondělí je člověk za exota v krámě s rouškou, v úterý je za exota ten bez ní. Osobně jsem pro roušku. Ovšem, každá nová móda chce oběti…
První je už samotná výroba roušky, což je pro mnohé doslova životní výzva. Kupříkladu takový singl muž, který bydlí v České Lípě, nemá sestru a maminku má v Ostravě, večeří mexické fazole z plechovky, pracuje jako noční vrátný na koupališti a jehlu viděl naposledy, když ho v dětství očkovali na spalničky, to věru nemá jednoduché. No ještěže že má dvě utěrky a lepidlo.
Mnozí, šťastnější, využijí karanténu k úklidu, ale mýt okna již potřetí v jednom týdnu, seřadit knihy podle abecedy, spočítat rýži v pytlíku a z koberce vyluxovat i vzorek, časem omrzí.
A tak šijeme roušky.
Pro rodinu, pro sousedy, lékaře, lékárníky … záhy rozšíříme azimut dodávek na město, kraj a stále se to hodí, protože roušky v ČR mají tendenci se přemísťovat po superstrunách paralelních realit kamsi do meziprostoru, kde je sice tušíme, ale nevidíme, (prvně jste mohli tento fenomén zaznamenat u „jitrnice, kterou vět neviděl“ ) takže jsou stále potřeba.
… čert ví, jak dlouho bude trvat virus
Ale je to nádherná exkurze do lidské vynalézavosti, kreativity, folklóru, (viděla jsem nádherné roušky z Jižní Moravy) a když budu trochu vážná, také empatie, sounáležitosti a hlavně schopnosti se přizpůsobit ve velice krátké době něčemu, za co bychom vypískali pomalu i Juliuse Verna.
Máme z nouze ctnost. Z omezení módu. A je to tak dobře. Můžeme se o sobě totiž hodně dozvědět. /vedle toho, že se nemůžeme na ulici líbat, ale co už no/.
Mladí dostali prostor pro sebevyjádření a namísto po zdech čmárají po rouškách. Rouška alá legalizace, rouška Sparta, rouška Ortel, rouška prsatá, s lebkou, s Ferrari …
Roušky mluví … my už hůř.
Nákup v krámku tak připomíná rozhovor dvou nahluchlých retardů s vadou řeči.
A to už vůbec nemluvím o chvíli, kdy prostě zcela obyčejně kupujete hroznové víno. Je-li.
Včera jsem si to vyzkoušela. Taková banalita a teď výzva dne.
V ruce mikrotenový pytlík, klasicky dedobytný.
Chci si naslinit prst. Houbeles. Chci na to fouknout, ani omylem. Stáhnout roušku? Krajně nezodpovědné! Rozhlédnu se a vida… alespoň nejsem v této zapeklité a nové situaci sama.
Kolem stojí hloučky zoufalců usilovně v rukách žmoulajících pytlíky. Někdo nadává. Někdo se směje – soudě podle očí. A ta poslední poznámka, buď mi můstkem, ani tak oslím, k nesporným pozitivům doby rouškové.
Ano, správně, oči!
Pamatujete, jak jsme je mocně řešili nedávno, a s úžasem zjistili, jak moc jsou oči důležité, a my že jsme talentovaní v nich číst? Bylo to až ohromující, byli jste téměř neomylní… poznali jste darebáky jen podle očí na první dobrou!!
(můžeme oprášit třeba po neděli, jestli jsme se více zdokonalili)
Ovšem, tehdy jsem našim fotofigurantům ústa a nos uměle odmazala.
Nyní jsme se připravili o jednu z mimických částí těla zcela přirozeně…. nebo spíš nepřirozeně, ale platí to na všechny.
Nemáme žádného jiného prostředku, kterým bychom si dělali úsudek, který bychom použili jako identifikátor nálady, rozpoložení, důvěryhodnosti …. než oči. Slova klamou, ale to všichni víme.
Člověk se může usmívat, ale nemusí to být upřímné…
OČI NELŽOU!
Oko je oknem do duše a možná dostáváme možnost po rovině duchovně obrovsky dorůst!
Tak často jsme na tuto velkou pravdu zapomínali, tak dlouho jsme jí opomíjeli, protože sledovat obličej a poslouchat slova je tááák jednoduché! No mám za to, že teď, máme-li k dispozici „pouze“ pohled druhého člověka, jeho výraz, když se musíme dívat jen do onoho otevřeného okna, kde bydlí podstata člověka, bude kolem nás víc pravdy.
K čemu jsou ozdobné dveře a prvotřídní zahrada, když vevnitř je to ošklivé, prázdné, vybydlené nebo nečisté?
Kolikrát jsme se ale dívali a hodnotili povahu domu právě jen zvenčí? A kolikrát se pletli!?
Myslím, že budeme muset být více pozorní a … nabízí se to… půjdeme víc do hloubky.
Chcete-li, více se teď musíme navzájem na sebe soustředit.
Vidím v tom šanci vyspět a nejde zdaleka jen o oči.
Roušky nám sice zakryly obličej, ale odkryly charaktery.
A to celoplošně, ať už se podíváte kamkoli, na cokoli na kohokoli.
Tohle prostě krize umí a ono okřídlené „v nouzi poznáš přítele“ tady platí 100% !
Tolik ochoty, pomoci, lásky, obětavosti, statečnosti, síly, nezdolnosti, nezištnosti, soudržnosti nádherné solidarity, proti nahé lži, sobectví, zbabělosti, tmářství, hamižnosti, zištnosti a lhostejnosti.
Máme velkého nepřítele, ale také silného pomocníka.
Světovou pandemii, ale současně sítko, kterým můžeme efektivně vylovit všechno smetí z našeho bazénku a vyčistit ho.
Mohlo by se nám v něm pak mnohem lépe plavat.
Doufám, že to bude i velké ponaučení pro mnohé, kteří poznají něco, nad čím ani neuvažovali…jak jednoduché by bylo vyhynout.
Budeme po pandemii opatrnější? Budeme vyspělejší?
Bůh suď, ale rozhodně nebudeme stejní.
A já jsem ten optimista, takže já myslím, že to bude pro nás dobře.
Mimochodem…
Víte, holky, jak teď ušetříme za rtěnky! :smát-se: :srdce:
Hodně zdraví všem!
Michaela Kudláčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
