Možná se ocitnu na nějaké pomyslné hranici, a nejedna osoba přihodí ono známé polínko, ale stejně si to neodpustím. Patrně by k tomuhle článku ani nedošlo, kdyby nedošlo k mému střetu s jednou známou, ze kterého jsem se vzpamatovávala dva dny. Za svůj postoj k ponožkám v sandálech jsem dostala takovou sprchu, že být slabá povaha, už nikdy nevyjdu ven. A to jsem se sama tohoto módního zločinu ani nedopustila…

Stačilo jen tolik, že jsem řekla, že mi to prostě na druhých nevadí.

Spouštěčem ale ani fusekle v sandálech nebyly.

Bylo to tílko.

Už nevím, jak jsme se k tomu dostaly, ale vlastně šlo o to, že ona nemá ráda chlapy v tílku. Je to její výsostné právo a já jí ho nebrala.

Jenom jsem řekla, že když to není ono komunistické dírkové bílé, tak s tím problém nemám, ale chápu, že ne každému se to líbí.

A pak jsem to udělala.

Spáchala jsem zločin, ač jen ústní.

„Hele mě ale nevadí ani to, co vadí plošně snad každýmu, a to jsou ponožky v sandálech. Sama to sice nenosím, ale nijak mě to neirituje, je mi to jedno. Dokonce si myslím, že to může být i praktický, protože když chce někdo, aby mu větraly ve vedru nohy, a nechce je mít třeba po procházce sedřené od pásků, takže je vlastně škoda, že je to tak tabu“, vyslovila jsem myšlenku.

Záhy jsem pochopila, jak snadno se lze ocitnout jen za vyslovenou myšlenku na hranici.

Podívala se na mě a dostala jsem takovou sprchu, že jsem nechápala, co jsem tak zlého udělala.

Dozvěděla jsem se, že já opravdu nejsem žádný módní guru, že jsem zrovna holt ten člověk, kterému je ukradený, jak vypadá, že chodím po ulici s kabelkou, ze které koukají nítě, mám jediný boty a že ty moje sukně působí na druhé kolikrát tak, že se dokonce za mnou otočí.

„..no vidíš, a já bych si myslela, že se za mnou občas někdo otočí, protože mě třeba zná, anebo že se mu líbím“, povídám.

„..jo ahaááá“, řekla pohrdavě.

Opravdu nejsem typ, který by se odvažoval posuzovat, jestli je něco moderní, vkusné nebo ne.

Ohradila jsem se, že snad jsem neřekla nic tak hroznýho, aby mě musela urazit.

Pravila, že nesnesu kritiku.

Uznávám, že mi to nebylo příjemné, spíš mě ta kritika mrzela, protože jsem jí obdržela jen za to, že jsem řekla, že mi něco nevadí.

Sama jsem nic nekritizovala.

Neřekla jsem, že je to správné, nebo není.

Faktem je a ráda to uznám, že ona je vždycky moc hezky oblečená. Ne výstředně, ne nijak nápadně, ale hezky, vkusně, ladí… (pokud to tedy já vůbec mohu posoudit) líbí se mi, jak se obléká.

Vždycky vypadá moc pěkně.

„…kdybys viděla, jakou si zrovna Češi s tímhle udělali ve světě ostudu, když přijeli do ciziny s ponožkami v sandálech, byli pro smích. To je taková naše doména…Hele, to je módní faux pas prostě, to vědí všichni, jenom Češi ne.“

Tak a howk.

Protože jsem se postavila k módnímu zločinu tolerantně, tedy jsem přiznala, že mě to prostě neobtěžuje, dozvěděla jsem se, že venku budím pohoršení, jsem módní analfabet a lidi se za mnou otáčejí z různých důvodů, ale ani jeden není o tom, že bych se jim líbila.

Fajn.

V životě by mě asi nenapadlo, se tím tak široce zabývat, nebýt jejího radikálního postoje a odsouzení, kterého se mi dostalo. Navíc, je tady to „Češi“, takže mi tím zasáhla i národní hrdost.

Hupla jsem proto na net a jsem celkem vyléčená.

Nejen Češi, to mi věřte.

Je to nějak obecně obrovský tabu trend, i když zase ne pro všechny.

Vím, že se to většině z vás nelíbí, ale ruku na srdce, není to hodně proto, že se vám to líbit nesmí?  

Holt nejsem módní guru, ale se svou tolerancí jsem minimálně na stejné úrovni, jako David Beckham, Sarah Jessica Parker a spousta módních diktátorů dokonce i Prada.

A ještě něco mi došlo díky tomu…

Byla doba, kdy bylo módním faux pas:

Nenosit bílou kudrnatou paruku

Mít kratší sukni, než ke kotníkům

Aby žena nosila kalhoty

Aby muž neměl klobouk

Aby plavky byly dvojdílné

Aby se přes tričko nosilo tílko

Aby se modrá kombinovala se zelenou

Aby byla vidět ramínka od podprsenky

Aby se k sukni nosily kalhoty

Aby se holínky nosily ke všemu

…

Vždycky ale jen do doby, než přišel někdo dostatečně uznávaný s tím, že to je vlastně správné a moderní.

A všichni, kdo do té doby omdlívali při pohledu na takové věci, jako mávnutím proutku změnili postoj a ti, které před tím zatracovali, se jim stali ikonami a vzorem.

A kdo se nepřizpůsobil, kdo třeba včera byl ještě podle nich in, ale rychle nezměnil šatník, byl najednou směšný a nevkusný.

Nechci hodnotit radikální postoje k módě, ani na to nemám ze své pozice právo, ani bych ho mít nechtěla.

Jen tvrdím, že to, co ve skutečnosti hýbe módou a názory těch, kdo jsou vždycky tip top, není jejich vyhraněný a přísný postoj, ale právě něčí neohraničenost a tolerance.

Tedy, ti nevkusní vlastně tvoří dogma těm přísně vkusným.

Paradox, že? 

No ale, ostříhala jsem ty nitky z té kabelky.

Je od Toma a mám ji ráda a jinou zatím nechci…

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]