Každý člověk tak nějak ví, kam sahají jeho znalosti, fyzické možnosti, inteligence. Kam ale sahají psychické, chcete-li duchovní možnosti člověka a čeho všeho jsme schopni na jiných úrovních? Tady ne, že tápeme. Tady ani náznakem netušíme. Pasívně přijímáme zážitky a vjemy, abychom se jich aktivně zříkali, protože je nedokážeme zpracovat. A ne, jen vyvolení. My všichni.

Mohla bych se tady teď rozepsat o mimosmyslovém vnímání i předložit stovky tezí o tom, kde se bere a jak s ním pracovat. Že člověk vlastní vedle onoho praktického vnímání i spousty jiných. To vím, stejně, jako mnozí jiní. Nechybí ani zkušenosti z vlastního archívu.

Jenže…

Kdo na světě tohle všechno skutečně upřímně chápe?

Kdo tomu doopravdy rozumí? Kdo kdy prožil něco takového a okamžitě to zpracoval a zatřídil tak samozřejmě, jako že ráno přijede autobus, který ho doveze, kam potřebuje, protože to má PROSTĚ v jízdním řádu?

Nikdo.

Mluvíme o tom velice opatrně, protože se nejednou i stydíme.

Nemáme jistotu, že budeme pochopeni. Nadlehčujeme, bereme s humorem, bagatelizujeme a degradujeme takové zážitky.

A proč?

Protože kdesi hluboko víme, že nerozumíme.

Ani sobě, když se nám to stane, a ani druhým.

Pokud najdeme v někom důvěru, otevřeme se a jsme šťastní, že se můžeme svěřit. Ještě sťastnější pak jsme, když se druhý svěří s něčím obdobným.

Přesto jeho zážitek v sobě zpochybníme.

Proč?

Protože jsme vlastně už před tím racionálně zavrhli ten svůj zážitek.

Nezpracovali jsme ho, a tak jsme v zoufalé snaze udělat alespoň něco, takový zážitek ve vlastním podvědomí škrtli.

Jak se potom jako společnost můžeme seriozně zabývat neprobádanými a velice zajímavými schopnostmi lidského podvědomí, jeho hloubkou a možnostmi, když vlastně i svoje vlastní zkušenosti s ním, odmítáme přijímat?

Nepíši tyhle řádky jen o druhých.

Píši je jako kritiku sebe sama.

Vlastního postoje k sobě samotné. Ke svým schopnostem, o kterých nemám páru, a o kterých si mohu jen přečíst slova někoho, kdo také nerozumí. Jen pojal potřebu se nějak vyjádřit.

Protože byl možná v hloubi duše stejně bezradný, jako já.

Jako my.

A je tu další otázka, pokud vás tahle úvaha ještě nenudí.

Otázka, proč.

Proč má člověk zažívat něco, s čím si při nejlepší snaze neporadí, a na co nakonec zůstane vždycky sám?

Aby se k takovým zážitkům vracel a donekonečna je otevíral a zavíral, jako nějakou třináctou komnatu, kde nezná jediný předmět.

Mám svou Tajgu, o které mohu přísahat, že jsem tam byla.

Bezpečně bych poznala jak místo, tak i člověka, kterého jsem tam potkala.

Popíšu prostor jak venkovní, tak i vnitřní. Pamatuji si i chuť polévky, kterou jsem jedla.

Hlas té ženy.

Její tvář.

Vím, jak vypadala chatrč, kde jsem bouchala na starými koberci pobyté dveře. Vím, že to byla předposlední chatrč v dlouhé řadě.

Vím, co je za ní.

Je tam latrína, kde pod dřevěným otvorem stojí kovový kyblík. Vím, že se tam hýbe podlaha, a že jsem místo onoho otvoru, ve strachu, že se propadnu, použila tajně vysokou trávu za kadibudkou.

Vím, že kus dál, je lesík, kde jsou hodně břízy a že tam stojí maringotka, kdysi dávno snad zelená, ve které nikdo není.

Vím, jak celé to místo vypadá z výšky.

Z velké výšky.

Vzpomínám si, že paní, která mi otevřela, měla v ruce nějakou knihu.

Že řekla, že na mě čeká. Pamatuji se i to, jak jsem jí přesvědčovala, že to není možné, protože já ani netuším, kde jsem.

Pamatuji se, že mi to nechtěla říct.

Byla neskutečně hodná.

Nabídla mi polévku, kterou vařila na kamnech v levé části místnosti, a které měly rouru jen tak vystrčenou stropem ven. Ta kamna byla oválná. Jako nějaký malý soudek.

Polévka byla žlutá, chutnala trochu jako uzená polévka, ale bylo v ní víc zeleniny.

Ta zelenina byla nahrubo nakrájená. Na vrchu polévky, tak jako my dáváme petrželku, byly plátky pórku.

Seděla jsem u stolu, který byl v rohu, na dřevěné krátké lavici.

Naproti mě seděla ta paní. Ona nejedla. Jen já a jiná paní, která přišla po mě. Znaly se.

Když jsem s otázkou, kde jsem, neuspěla u hostitelky, zeptala se návštěvy.

Řekla, tohle je Tajga.

Neptala se mě, jak jsem se tam dostala. A já to věděla, i když jsem netušila proč.

Přiletěla jsem.

Aniž bych ovšem opustila svou postel.

Sen?

Jistě, proč ne. Člověk má za život miliony živých snů.

Jenomže já to místo našla.

Viděla jsem ty domky na obrázku o dva dny později. Poznala jsem i ten, ve kterém jsem byla. Jen ty koberce na dveřích, byly víc odchlípané, dveře neměly tolik děr a místo, o kterém se tam psalo má být již dvacet let pusté.

Je to starý komunistický lágr.

A je skutečně v Tajze.

Nedokážu popsat stav mysli a konečně i těla, který člověk má, když se to stane.

Když realita, jak ji znám, všechno, co pokládám za možné, dostane takovou ránu.

Odstřelí vám to mozek. Doslova. Nezpracujete to, protože se vám zhroutí poslední záchytný bod, kterého se vaše mysl snaží držet.

Totiž, že se vám to jenom zdálo.

Na tohle je člověk naprosto sám.

Je to nejen nezpracovatelné, je to i nesdělitelné.

Jenom já vím, jak ona latrína, o kterých se v článku s maličkým obrázkem domku píše, ve skutečnosti vypadá. Jak vratká je tam podlaha a všechno se kinklá.

Jen já vím, že kus dál, v místech, které na obrázku už nejsou, stojí ta maringotka.

Jen já jsem skutečně viděla, jak to vevnitř vypadá a nikdo, naprosto nikdo, koho bych reálně měla možnost oslovit, mi to nemůže potvrdit.

Škrtla jsem to všechno.

Celý tenhle zážitek jsem jednou částí své bytosti škrtla, snad i proto, abych si zachránila zdravý rozum.

Ta druhá moje část ale, ví, že se to stalo.

Ví přece co tam je, a ví přesně i kde.

Jedna část mě, by to chtěla zapomenout, protože je to hrozně zátěžové.

Ta druhá se neustále vrací s otázkou proč.

Když už ne proč jsem prožila něco, takového, když s tím neumím naložit, tak alespoň proč jsem tam byla?

Nic převratného jsem se nedozvěděla.

Nic jsem si nepřinesla, nebo to alespoň nevím.

Patrně nikdy na místo nepůjdu a nikdy nepoznám nikoho, kdo tam byl.

Nemám nikoho, kdo by to se mnou sdílel a není nikdo, kdo by mi to vysvětlil. Tak, abych porozuměla.

Jen se stále vracím.

Často o tom mluvím.

Potřebuji to. Tak, jako všichni, kdo něco takového prožili. A kdybych to řekla každému, stejně nakonec budu sama.

Přestože jsem si to ověřila, což je vlastně horší, přes to, nebo právě proto, mě to tolik tíží.

Včera v noci jsem to vyprávěla Tomášovi.

Myslím, že ne prvně.

Mlčel.

Co by taky měl říkat?

Že to není možné?

Ale to já přece vím.

Až na to, že se to stalo.

I kdybych se setkala s člověkem, který tu byl, i kdybych mu všechno popsala a on by řekl, ano, tak to je, ani tehdy by se nic nezměnilo.

Těžko by uvěřil takovému zážitku.

A ani by nemohl.

Vždyť by to nevěřil ani sám sobě.

Jako každý.

Michaela