Deset dnů do Matějské. Děkuji, už jsem zvracela…

Je to k nevíře, ale vážně 28.2. už zase začne pouťová doba. A já děkuji Bohu, že mi děti odrostly natolik, že nemusím řešit model „maminko, já chci taky!!“… Nejenže v dnešní době už by to bylo pomalu na účelovou půjčku, ale mě tyhle kratochvíle vždycky stály minimálně průser, když ne šok a to už od mala…

Několikrát v životě jsem se nechala umluvit a nastoupila na několik vypečených atrakcí.

Snad ani jednou bez následků.

Naposledy jsem, já bloud, podlehla nátlaku svých dcer a motivačním průpovídkám typu: „Nebuď přece srágora, dyť to je pomalu i pro vozíčkáře,“ a podobně…

I vlezla jsem na věc, která se jednak celá točila kolem vlastní osy dokola, a navíc se velice zprudka začaly točit i jednotlivé sedačky, a to na všechny světové strany.

Zesinala jsem ještě před tím, než se atrakce pohnula z místa.

 „Startujeméééééé!“

„Drž hubu, blbe,“požádala jsem polohlasem onu osobu v kukani a pevně se chytla madel. Tak pevně, že se mi odkrvily ruce až k loktům.

Moje dcera hypnotizovala můj obličej z o kus dál umístěné sedačky.

Zavřela jsem oči.

Bylo to ještě horší, a tak jsem je zase otevřela.

Od té chvíle mi byly veletoče, které provádělo moje bezmocné tělo, zcela ukradeny.

Mé oči totiž spatřily mé doklady, kreditní karty, milion vizitek a také dva tampony, kterak si vesele plachtí vzduchem směrem ke stanu s lochneskou.

Ten pitomec, co mě usazoval do sedačky, mi mou kabelku umístil k nohám, a já pitomec ji nezavřela.

Od té chvíle jsem se bavila tím, že jsem se snažila vehementně na podlaze přišlápnout alespoň své telefony, malovátka, občanský průkaz a jiné důležité předměty.

Dcera polohu mého těla a pohyby identifikovala tak, že zvracím.

Což o to, já bych i zvracela, kdybych měla čas.

Trvalo mi pak půl hodiny, než jsem dohledala všechno, co mě během té „zábavy“ opustilo.

Následně jsem se ten den ještě pokusila sestřelit válečky a získat krepovou růži, vzpomínaje na dobu dospívání a nápadníka Vojtěcha, který odmítal opustit tehdy Park oddechu Julia Fučíka, dokud mi něco nevystřelí.

V zásadě byla klika, že mi nevystřelil oko.

Protože on šilhal na jednu stranu a vzduchovka byla obsluhou v zájmu vzkvétajícího byznysu ohnuta na stranu druhou, byl kýžený efekt téměř nemožný.

Když utratil 300 korun (což byly nějaký prachy), usoudil bodrý cikán, že už si vydělal dost a dal mu kus papíru na špejli dokonce ve třech kusech.

To já válečky sestřelila.

Vysloužila jsem si obří lízátko, které jsem zapomněla u stánku s klobásami.

Zaručeně čerstvou klobásku, která mi přišla nezávadná, jsem již za dvě hodiny statečně odložila do toalety.

Užijte si Matějskou, ale já mám prostě své zkušenosti.

Když jsem se například jednou nechala dovléct na horskou dráhu, nevydržela jsem stres a těsně před takovým tím sešupem dolů jsem kousla strýce do prsou. Bylo mi 15.

Ve strašidelném zámku mi v mých deseti spadlo něco za krk, z čehož jsem měla velice kvalitní šok, prokousnutý ret a opar jako Gerlachovský štít.

Jo a na pouti v Německu mě v roce 2010 kousl Yorkshirský teriér do tváře.

Ani jsem se mu nedivila, že v tom kraválu pojal potřebu zavzpomínat na pravěké předky.

Taky nesnáším ty, už celé roky stejné hlášky o prodloužených jízdách, hulákání na duchu mdlých naháněčů a z každé strany jinou diskošku.

Mám z toho osypky.

Jediné, co miluji skutečně hrozně, je cukrová vata a tu mají všude.

Kvůli tomu si nemusím přivodit hysterický záchvat už jen pohledem na lavici, řítící se k zemi rychlostí zvuku.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]