Nesmírně zajímavý článek napsala a poslala v souvislosti ze zvyky kolem pochůzek Mikuláše s čerty a Anděly jedna z vás, čtenářka Moríghan006. Doslova jsem ho shltla, a pak četla ještě jednou. A shltli jsme ho postupně v redakci všichni. Skutečně kotel informací, které jsou o naší minulosti a zůstaly tak zapomenuté, až se v nich možná skrylo vysvětlení jedné záhady. Věřím, že text zaujme i vás. (Míša K.)

Čím víc jsem četla o starých pohanských zvycích, o Keltech, Germánech, Slovanech na našem území, tím více jsem se zajímala o to, jak to tenkrát všechno bylo. Jsem milovníkem a propagátorem Vánoc a předvánočního času. Miluju tu kouzelnou atmosféru a nenechám si jí zkazit ani stáním ve frontě v supermarketech a sháněním dárků v přelidněných obchodních centrech.

Jedno mi však nedalo spát. Kde se vzaly Vánoce? Jsou skutečně oslavou Krista?

Podle mě nejsou.

Tři dny před Vánocemi v roce 1993 papež Jan Pavel II. uvedl, že oslava vánočních svátků není zakotvena v Bibli a v souvislosti s datem 25. prosince řekl:

„Toho dne starověké pohanství slavilo svátek Nepřemožitelného Slunce, a ten den se také shodoval se zimním slunovratem. Křesťanům připadalo logické a přirozené nahradit pohanský svátek oslavou jediného a pravého slunce – Ježíše Krista.“

Tak a je to tady.

Asi jako všechny ostatní významné svátky, které slavíme, dostaly i Vánoce křesťanský nátěr. Původně se slavil zimní slunovrat. Přesné datum nebylo stanoveno, neb naši pohanští předkové se řídili lunárním kalendářem. Bylo to však kolem 23. prosince a jako všechny pohanské svátky se slavil v předvečer.

Vánoci bych se teď ještě nechtěla zabývat, i když už klepou na dveře.

Čtu velmi zajímavou knihu, kde je dost věcí o tom, jak se dříve slavil předvánoční čas. Jmenuje se Vánoce a napsal jí Pavel Toufar, odkud čerpám něco málo o strašidelných adventních postavách.

Dlouhé noci, krátké dny, zima venku.

Na poli houby uděláš, ven ani vola nevyženeš, u výčepu i pivo zamrzne… Tím volem jsem myslela klešťence od krávy, ne manžela, protože zmrzlo pivo …

Doba jako stvořená k tomu, aby se vykládaly hrůzostrašné příběhy. Hrůzou husí kůže na zádech skáče dospělým chlapům.

Co asi dělaly děti, když uprostřed hororové pohádky na okno zamlátily Barborky?

Znáte je?

A co černou Lucii, Perchtu, a jiné? Pomalu od začátku prosince až do slunovratu, později Štědrého dne se u stavení zjevovala nějaká záhadná bytost.

Dovoluji si představit vám je.

Barbory

Jako první přicházely na svátek sv. Barbory štíhlé ženštiny v bílých hávech a hodným dětem rozdávaly dárky, zatímco děti zlobivé dostávaly nářez proutěnou metlou. Někde v ten čas chodily celé maškarní průvody.

Později Barbory nahradil Mikuláš s Andělem a Čertem, jak je známe dnes.

Pro církev prý totiž bylo nepřípustné, aby nadílku nadělovaly ženy.

Barborky nosívaly metlu, košík s dárky, jinde na tyči nasunutou vyřezanou tykev.

Přicházely za šera. Tykev položily na okno a březovými proutky šlehaly na okenní skla. Pro hodné děti měly dobrůtky a zlobivci dostali metlou přes prsty. Prý den před sv. Barborou spustil sv. Petr žebřík z nebe a Barborky po něm slezly dolů na zem.

O dva dny později se zjevoval Ambrož, rozdávající dárky a trestající neposlušné děti.

Vídán byl hlavně ve středních Čechách. Byl vysoký, oděn do bílé, dlouhé košile, na hlavě nosil černou špičatou čepici, na rukou bílé rukavice, v jedné ruce měl košík s dárky, v druhé metlu polepenou papírem na zlobivá dítka. Jeho zvyky byly zvláštní. Za soumraku rozhazoval cukrovinky a když nalákal děti, aby je sbíraly, honil je s metlou kolem kostela.

Zjevovala se také Perchta.

Perechta či Perychta, která strašila děti, že jim rozřízne břicho a nacpe je hrachovinou či koudelí. V Jižních Čechách spojovali Percthu s nešťastnou paní z Rožmberka.

Bíle zahalená postava, přihrbená a na tváři s červenou zvířecí škraboškou krabicového tvaru s bílými zuby a dlouhým jazykem. Někde chodívala po domech i na Štědrý den. Na Podřipsku číhala za rohem, vybavena škopíkem a ostrým nožem, mlčela a jen hrozila metlou. Promluvit na mě, tak mám nejmíň mrtvičku.

A to jsme teprv v půlce.

Zlatej Mikuláš.

Kolikrát se divím, že se doktoři hrozí, že mladí umírají na infarkt. Žít v té době, tak mě klepne pepka už v devíti letech, asi.

Jakmile se ozvalo bušení na okno, bušení na dveře, či zvonění, bylo jasné, že Perchta stojí před domem.

V Tajemných dnech přicházela také Klovcová neboli klovavá bába.

Té se někde říkalo i šťuchavá bába, vrtibába či štědrá bába. Zahalená do bílého prostěradla měla na obličeji škrabošku čapí podoby s dlouhým nosem. Nikým nepozorována nadělovala tajně za dveřmi dárky, jindy dárky ráda přijímala, také vymýšlela škádlivé žertíky a svojí metlou trestala, hrozila i napomínala.

(Tak a možná je po záhadě! Míša)

Často také přicházela Ometačka.

Než vešla do domu, třikrát zaklepala, neřekla ani slůvko, jen březovou metlou třikrát ometla plotnu, aby se nakonec projevila jako milá osoba. Požehnala plotně, hospodyni popřála šťastný nový rok a požádala o drobnou almužnu.

(Bříza má v pohanství zvláštní kouzlo. Je to symbol plodnosti. Březovými koštaty se vymetaly nejrůznější démoni, kouzla zlých čarodějnic a jiné neplechy.)

Objevovala se i matička, mikuláška, byla to matka Mikuláše.

Březovými proutky šlehala po oknech, žehnala domu. Samozřejmě jí nechyběl ani košík dárků pro hodné děti.

Na Litovelsku měla hrůzostrašnější podobu.

Místo žehnání domů březovými proutky, držela cep, jakožto na zlobivé děti. Jindě chodila s kopistem či srpem. No vida, tak čert s pytlem a řetězem je ještě slabý odvar.

Po domech chodil také Klempera.

Obcházel s neckami pobitými hřeby, tloukl do nich kladivem a zlobivým dětem vyhrožoval, že jim okuje boty.

Na Kojetínsku po Mikuláši obcházel stavení Žber.

Hrůzostrašná potvora. Jen při vyslovení jeho jména se i ty nejzlobivější děti měnily v poslušné beránky.

Jak to bylo se svatou Lucií?

Znáte pořekadlo – Lucie z noci upije a na svatého Tomáše, nejdéle noc naše?

Lucie je 13. prosince a Tomáš 21. prosince. Dává to logiku? Na první pohled ne. Zmatek udělal přechod na gregoriánský kalendář. Po pondělku 6. ledna se lidé probudili do úterý 17. ledna. Tato změna udělala zmatek v pořekadlech. Už před změnou se Lucie slavila 13. prosince. Takže když připočteme oněch vynechaných 10 dní, bude Lucie slavena až po Tomáši na den zimního slunovratu.

Svatá Lucie se večer před zimním slunovratem do domu vplížila tiše jako myška. Peroutkou vymetala v domech každičký kout (té bych i ráda otevřela. Taková uklízečka po přípravě bramborového salátu, aj. dobrot, by fakt bodla), jinde nosila srp a talířek s plápolajícím ohněm.

Oblečena do bílého hávu, na hlavě s čepcem, tvář zahalenou, chovala se ve své mlčenlivosti tajemně.

Je to osůbka trestající mužské pokolení.

Někde chodila s dřevěným nožem a rovněž vyhrožovala dětem rozpáráním břicha a nacpáním hrachovinou.

Ve svátek Lucie se nesmělo v domácnosti příst. Přestože byla Lucie patronkou přadlen.

Někde Lucie nechodila sama, ale s doprovodem prince, krále, anděla a kata.

Moravská Lucie nosila nádobu se sazemi a peroutku. Ometala nejen stěny stavení, ale sazemi barvila tváře dětí i dospělých.

Na některých místech v okolí Sušice chodívají Lucie dodnes.

Zpravidla jich přichází šest až osm. Za tajemnou postavu se převlékají zpravidla vdané ženy. Vodí je černá Lucie, oblečená do černých šatů až na zem, s černým závojem přes obličej. Ostatní Lucie jsou bíle oděny s bílým závojem přes obličej. Jedna nese vařečku, druhá koště, třetí váleček na těsto, čtvrtá velkou dřevěnou břitvu na holení, pátá štětku na bílení, šestá rovněž nějaký nástroj na úklid. Vstupují do domu a prozpěvují. Jen černá Lucie mlčí a nezpívá.

Bílé Lucie dozpívají a pustí se do úklidu.

Pustí se také do symbolického holení mužů. Aniž by člověk musel toto lidové divadlo vidět, pochopí, že právě holení je část při níž se Lucie nejvíc vydovádějí. Poté dostanou peníze a pití a na odchodu zpívají děkovnou píseň.

Dárky je myšleno především ovoce a ořechy. Prý hotovým pokladem byla jablka různě upravovaná. Slyšela jsem jedno středověké přísloví: „Jedno jablko denně a nepoznáš doktora.“

Ještě si myslíte, že nynější čert je pro děti traumatizující?

Dokážete si představit, že by v prosinci jednou týdně k vám přišla nějaká strašidelná bytost? Já osobně bych uvítala leda Lucie. Rozhodně by se u nás nenudily. A manžel by je vítal také, pořád mě prosí, jestli bych se za něj nešla oholit, přinejmenším abych mu s holením pomohla. Vytáhnu epilátor a vždy se obslouží raději sám .

Jestli budete chtít, mohu vám příště napsat, kde se vzal tu se vzal, Vánoční stromek v domě stál .

Moríghan006

[sexy_author_bio]

Milá Moríghan,

   nejen, že bych Ti za tento článek moc ráda srdečně poděkovala, ale při jeho čtení mi došlo něco moc zajímavého.  Možná jsi rozluštila záhadu zvíkovské sakristie!! (Tušíte, někdo?)

Hned zítra to Tobě a všem ukážu.

Míša K.