Redakční tip na výlet pro vás – krásná podívaná stála i za kolaps!

Jediný svého druhu na světě. Mistr Hanuš ho podle pověsti setrojil jen pro Prahu. Je v něm ukryto mnoho tajemství. Pro jedny překrásná práce a naprostý unikát, pro další symbol a předpovídatel neštěstí, pro jiné přímo ďábelský stroj, který navždy uhrane každého, kdo ho jen jednou uvidí. Každopádně, pro Českou republiku právem chlouba. Orloj. Překrásnou projekci, promítanou na stěny této památky, můžete vidět také… 

A stojí to i za kolaps!

Vypovědět celou historii Pražského Orloje, povyprávět o všech jeho skrytých funkcích, astrologických, magických, a jiných či vypsat legendy, kterými je opředen, by vydalo na celý velký článek, a vy o něj nepřijdete. Připravuje se.

Zatím máme pro vás jinou pozvánku a skutečně stojí za to.

Po úspěchu s loňskou říjnovou a letošní březnovou projekcí, jež je vlastně jakousi zkrácenou obrazovou zpovědí této stavby, vyhodnotilo město, že by byla veliká škoda uvádět ji jen nárazově, a tak je teď k vidění mnohem častěji.

Skutečně je nač se dívat a my toto desetiminutové představení, jako tip na výlet, vřele doporučujeme.

Vybrali jsme si jen špatný den

Nebo spíše já jsem si vybrala den poněkud náročný, a to tuto sobotu, když jsem udělala fatální chybu a zorganizovala cestu za projekcí právě v době, kdy na Staroměstském náměstí také startovaly stovky maratonců!

Nikdy by mě nenapadlo, kolik lidí se vejde na toto, ne zas až tak velké náměstí. Pravda, někteří již stáli na jedné noze.

Někteří ani ne na své.

Dvě lákadla na jednom místě způsobila, že prostor pro jednu osobu čítal asi dvacet čtverečních centimetrů, což je pro člověka trpícího klaustrofobií záhy tristní záležitost.

Protože my jeli z domova a Tomáš z města, dali jsme si „chytře“ sraz až na místě.

Holky šly hledat Toma a mě odložily ke stánku se zmrzlinou, kde nebyl dav.

Nebyl tam ovšem jen pět minut. Zvedla jsem zrak od telefonu a zjistila jsem, že jsem ze všech stran obklopena neprodyšným zástupem těl.

Před očima se mi začínala tvořit zajímavá červená kolečka. Couvala jsem, co to šlo. Za mnou zeď kamenná okolo zeď lidská, stejně pevná.

Kolečka se slila.

Sbohem.

Kdosi po mě sáhl a vyvlekl kamsi, kde byl rozhled jeden metr.

Moje dcery s Tomem srdnatě razili cestu před Orloj, vlekouce mě za sebou za ruku jako retarda. Vypadala jsem tak, nepopírám.

Za ten drobný kolaps to stálo

Ano, stálo to za to,že jsem se ještě několik minut po té, co jsem se ocitla v prostorách podloubí, kde bylo volněji, cítila jako moucha, kterou někdo hodinu šejkroval ve flašce s fantou.

Krásné…

Po dobu projekce mi vůbec nespínalo, že musím ještě zpátky.

Tomáš parkoval v Jilské, takže úplně jinde, než je Týnská, a já trvala na tom, ať si jde pro auto, že se sejdeme doma.

Staroměstské náměstí protínala ona uzavřená trať běžců a cesta zpět k vozu znamenala pouze jedinou možnost.

Improvizovanou lávku, kterou okupoval několika set hlavý dav turistů, fandů maratonu, fandů projekce, pořadatelů, fandů pořadatelů a zcela náhodných chodců a jejich fandů. Skutečně si nematuji, kudy jsem byla vlečena tam, ale teď jsem už byla plně při vědomí.

Při pohledu na lávku se přiblížila červená kolečka.

„Já to nedám“, přiznala jsem před svým doprovodem.

„Jinou možnost nemáš, mami“, uklidnila mě Pavlína.

Větší červená kolečka.

Centimetr po centimetru, několik stovek metrů jsem byla nucena posunovat své tělo, nebo raději, nechat své tělo posunovat davem, směrem k Železné.

Vydržela jsem k Celetné.

„Vrhnu se do dráhy, předstíraje, že jsem jeden z maratonců a na konci ulice dezertuju k autu“, navrhla jsem z posledních sil.

Byla jsem odměněna slovy „si se zbláznila“.

Odpověděla jsem, že ještě nikoli, ale v příštích vteřinách to plánuji.

Nemusela jsem.

Do dráhy jsem byla vržena tělnatou Němkou, která pojala postup po centimetrech adekvátně své postavě.

Válela jsem se po dráze jako střevlík, kterého někdo otočil.

Přiskočil pořadatel.

„Co tady děláte??“

„Ležim“

„To nemůžete!!“

„Nepovídejte“

„Proboha mami!!!“ za mnou se davem draly Alice s Pavlínou.

„Zdovolenííím, máme tam maminku!!“

Jo maminku, co se válí mezi bežci, jako želva a je v rukách fosforeskujících, nelítostných pořadatelů pražského maratonu…

Na druhou stranu dráhy nás dopravili ti pořadatelé patrně omylem, neb nevěděli, ze které jsem tam přiletěla.

Něco vám povím.

Ano, sáhla jsem si na dno, ale na zem ne. Tam mě poslali. Byla bych to ustála.

Každopádně, pro vás dobrá informace, je ta, že příští dny se tu už žádný maraton nepoběží.

Takže můžete beze strachu přijet.

Další projekce:

 
24.9. od 19:30 do 22:00 každou půlhodinu
1.10. od 19:00 do 22:00 každou půlhodinu
8.10. od 19:00 do 22:00 každou půlhodinu
15.10. od 19:00 do 22:00 každou půlhodinu
22.10. od 19:00 do 22:00 každou půlhodinu

Michaela

[sexy_author_bio]

Foto: Tomáš Žebrák