Views: 87
Nikdy v životě mě příroda nepřestane fascinovat, nikdy nepřestanu žasnout a vždycky bude pro mě balzámem na duši. Vždycky. A nikdy neodstoupím od názoru, že namísto snahy přizpůsobit ji sobě, doslova bychom se zachránili opakem. Možná bych chtěla být Mauglí. Musel mít přešťastný život.
Napřed to začalo takovou malou epizodkou, kterou jsem sdílela s drobným komentářem jenom na FB.
Jednoduše jak si tak sedím večer na schůdkách, kouřím své tenoučké dámské retko a koukám střídavě na hvězdy, přemítaje o životě kdesi tam daleko a o lidském jsoucnu zde, a střídavě do potemnělého kraje, odkud se ozývaly noční zvuky, tolik odlišné od denních, když jsem zaslechla zvuk, takzvaný funivý.
„Ahooj, kamaráde“, pozdravila jsem toho známého, mě moc milého a pro spisovatele dětských knih oblíbeného obyvatele onoho úchvatného světa.
Měla jsem ale spíš něžně žvatlat, protože proti mně cupitalo miminko. Ježčí miminko.
„Ale nunůůů, pošééém, ty malickej, copak tady děláš?“
Neděsí mě ježčí bodliny, jeden z nekonečně moudrých kroků přírody a neděsí mě ani tolik proklamované blechy, protože to jsou blechy ježčí, ty na člověka nejdou … přece.
A tak si ho chovám a koukám mu na čumáček, ňufám a chci mu očistit očičko, protože tam měl asi kamínek, když jsem přišla na to, že ten kamínek se drží jako klíště.
To proto, že to je klíště.
A jeje, to on ale přes něj špatně uvidí!
I vzala jsem ho dovnitř, což ocenil okamžitým sbalením to oné známé, pichlavé kuličky, a tak jsem ho uložila, přisunula svačinu na talířku a čekala.
Nevypadal, že by se chtěl v příštích minutách vybalovat, takže jsem ho vyfotila a zabývala se Facebookem.
To jsem netušila, že mě asi po očku, po tom bez klíštěte, pozoruje, protože jsem nevěděla, že přes ty bodlinky je vidět.
Když došel k poznání, že jsem zády, než jsem se otočila zpět, uběhnul pod gauč.
Protože bylo k půlnoci, řekla jsem si, dobře, chlapče, tak tady budeme dnes spolu spinkat a klíště vyřešíme ráno.
Ve dvě mě probudil Mománek takovým řevem, že jsem málem zkolabovala strachy, že se mu něco příšernýho v kleci stalo a klepala jsem se ještě hodinu. Nepřišla jsem na nic, co by se mu stalo. Byl v pořádku. O nočních můrách a šílených snech ptáků jsem jakživa neslyšela.
No přece se nemohl vyděsit toho pidiježka, ani o něm nemohl vědět.
Ále věděl… a pro mě o vědomost navíc.
Papoušek toho ví evidentně víc, než si člověk myslí. Velmi dobře o něm věděl a je jedno, jak, když byla tma.
Nebojí se kočky, psa, Dalího, tedy ani potkana, jiných ptáků, králíků… ale ježka zjevně ano.
Ve čtyři ráno se totiž nelidský (tak jasně, když ptačí) řev opakoval.
Kdo má velkého papouška, ví, o čem mluvím, když říkám, že to je řev doslova na hranici bolesti.
Ježčího pinďu jsem našla metr od klece, kterou jsem od shora dolů, už v noci (protože co kdyby náhodou) celou přikryla!
A protože mi na ruce líně ležel a neměl potřebu se balit, využila jsem té chvilky a vyndala klíště naučeným pohybem, který využívám u Ječmínka a pana Kocoura.
Fungoval i na ježka a klíště bylo venku.
„No vidíš, ty šmudlo malej a můžeme ven za mámou“
To jsem nevěděla, jakou touto frází ale říkám pravdu. A to mě dostalo.
Ledva jsem otevřela a odnesla toho drobka na trávu, už tam z dálky utíkala.
MÁMA!
Ona tam fakt byla… celou noc, až do rána, tam obcházela a jak ho uviděla, vykašlala se i na mou přítomnost a běžela, co jí ty kratičké nožičky stačily.
Bylo to fakt dojemné… nesmírně dojemné! Miluju Tě, přírodo a obdivuji a klaním se pokorně.
Odběhli společně kamsi do pole.
No snad se na mě nezlobila, za ty chvíle strachu a obav, protože je mi jasné jak, jí bylo… přece jako každé mámě.
A tak se jí tímto omlouvám.
Bylo to v dobrém úmyslu, a na klučíka jsem dávala velký pozor.
Až ho zkontroluje, přijde jistě na to, že jsem mu ani bodlinku nezkřivila.
No a přeji celé rodince hodně štěstí!
Michaela Kudláčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Míšo, kdybych se neměla tak jak se mám, chtěla bych být u tebe zvířátkem ….že k tobě se ti nebožáčci nějak stahujou…..?
…No to je moc fajn, že se stahujou… já se k nim stahuju celý život