Včerejší Ditin příběh o tetě Ireně, mi dal vzpomenout také na jednu osobu. Vím, o čem Dita mluví, když popisuje tajemná vrátka do duše těchto lidí. Byla to moje první tchýně v životě a měla jsem ji ráda…

Že trpí těžkou schizofrenií, jsem netušila.

Drobná pochybnost se dostavila ve chvíli, když mě jako budoucí snaše, která již druhou noc nebyla schopna usnout, věnovala jeden ze svých léků.

„Budeš po něm spát, jako šípková Růženka“, pravila s milým úsměvem.

„Co to je?“

„Takovej prášek na spaní, já to beru třikrát denně“

Vím, že maminka usínala často ve zvláštních polohách a mělo mě to varovat.

Tuhle jsem ji objevila s rukama ve dřezu a hlavou opřenou o kuchyňskou linku.

Voda ledová. Maminka tuhá.

Usnula při mytí nádobí?

No, stane se.

Před chvílí pekla kuře, které chodila kontrolovat, takže měla vlastně dost kliku.

Byla to taková hladká lentilka, bílá.

I slupla jsem ji a čekala.

Šípková Růženka byla proti mě ubohý břídil.

Místo poklidného usnutí jsem uprostřed načaté věty, upadla do bezvědomí.

Zaspala jsem do práce a spala jsem ještě v momentě, když se Pavel vrátil v deset večer, druhý den ze soustředění.

Asi dva dny mi trvalo, než jsem pochopila, že je možné spát téměř 48 hodin v kuse.

Naprosto jsem nechápala, že ta žena bere tento medikament, třikrát denně a JEN usíná u dřezu.

Že je nemocná, jsem ale pochopila až po narození Pavlíny.

Bydleli jsme u ní.

Pavel byl ten den pryč.

Přijela jsem s kočárem a dala ho na balkon.

V sedmém patře.

Maminka seděla ve svém oblíbeném křesle, ze kterého se někdy nezvedla pomalu půl dne a prohlížela si urputně žíly na ruce.

„Dobrý den“

„Kerá ty seš?“

„Co?“

„Ty seš Vlasta?!“

„Cože???!“

„Pocem!!“

V ten moment mi došlo, že něco není OK.

Maminka se zvedla. Měla takové divné oči. To nepopíšu, ten výraz, ale Ty Dito a jiní, kdo to kdy zažili, budou vědět.

Naštosovala se na balkon.

Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat.

Koukala z toho sedmého patra dolů, pak na kočár, pak dolů, pak na kočár…a pak pravila:

Mimochodem, je to památná věta, která u nás v rodině zdomácněla…

„NEJLEPŠÍ BY BYLO, KDYBYCHOM SE VŠICHNI ZABILI“

Plavmo jsem skočila na balkon a v sekundě jsem držela v ruce obsah kočárku.

„Maminko!!“, zařvala jsem, „půjdeme se procházet ven!!“

„Tak jo“

Udělaly jsme si sice ještě pár koleček kolem stolu, když mě maminka opět okoštovala na Vlastu, kterou evidentně neměla ráda, neb mě honila se slovy :

„Pocem já tě praštim“, ale ven jsem ji dostala.

Volala jsem Pavlovi.

Nechala jsem ho dokonce vyvolat tam někde, s tím, že je to životně důležité.

Už cestou taxíkem domů, volal sanitku. Věděl, o co jde, ale zkušenosti také neměl žádné. Před tím byl dva roky na vojně.

Volala: „Já už budu hodná!!“ , když dva svalnatí zřízenci nesli za podpaží její metrákové tělo, třepala ve vzduchu nohama jako děcko.

Brečela jsem.

Do Bohnic jsme jí nosili jablka.

Jedla je, ne ona je hltala tak, že jsem pojala podezření, že terapie spočívá předně v hladovění.

Nebylo to tak. Způsobovaly to silné dávky léků, které tam dostávala.

Vrátila se a pořád spala.

Někdy mluvila nesmysly, ale byla hodná.

Byla hrozně chytrá.

Znala názvy a autory všech oper, například.

Měla je ráda. Zvlášť Rusalku.

Vyprávěla příběhy ze svého mládí a já poslouchala.

Nikdy už takový záchvat neměla.

Pak umřela.

Ve spaní.

Předávkovala se prášky.

Spletla si prášky na schizofrenii s prášky na bércové vředy a ředění krve, přimíchala prášky na bolení hlavy…nemyslím, že schválně.

Spíš to popletla, ale kdo ví…

Když jsme přijeli, ještě hrála Carmen.

Michaela

[sexy_author_bio]