Asi před dvěma lety, hned na Nový rok jsme se s Pavlínou (Zevlínou) stěhovaly do našeho prvního podnájmu. Vždycky jsme chtěly bydlet spolu tam, kde jsme vyrůstaly. Takže když se objevil nádherný byt 3+1 v Ďáblicích ani trochu jsme neváhaly. Na majitelku jsme udělaly dobrý dojem a hned druhý den nám volala, že se po Novém roce můžeme nastěhovat. 

Stěhováky jsme sehnaly.  Dva kamarády s vejtřaskou a Míšu (Finče).
Dostaly jsme klíče, podepsaly smlouvu a mohly jsme se nastěhovat. Tak nějak jsme se zabydlely a šly jsme na nákup. Chtěly jsme si udělat naši první slavnostní večeři. Jelikož jsme všechny peníze daly paní majitelce za kauci, zbylo nám tak akorát na párky s hořčicí.

Hlavně jsme musely opravdu šetřit.  
Zavítaly jsme k pultu a koupily všechno v akci. Dokonce nám zbylo ještě na krabicové víno. Musely jsme si přeci připít na náš byt. Vyjely jsme do jedenáctého patra a z našeho bytu se ozývalo cinkání. “Co to je“?, zeptala  se mě Pavlína. „Já nevím“, odpověděla jsem. Poslouchaly jsme za dveřmi a přemýšlely jsme kde je chyba.

Taky jsme se bály a držely se za ruku.
„Panebože já určitě nevypla plyn. To bude nějaká pojistka nebo odpočítávání vteřin, kdy celý barák vybouchne!“ Pomalu jsem se rozbrečela.  “Rychle odemkni. Třeba máme ještě čas zachránit Ďáblice před výbuchem.“ Dělala si ze mě Pavlína legraci.

Opravdu cinkala trouba.
Nějak jsme jí vyply a zkontrolovaly všechny místnosti  jestli tam náhodou někdo není.  Jenže já začala mít panickou hrůzu z plynu. Nechtěla jsem vařit a šetřila jsem na mikrovlnku. Pavlína ohřála párky a já připravila stůl k večeři. Stůl jsme měly, ale místo sedačky plastové přepravky, které jsme přikryly dekou. Nebylo to zase tak hrozné, a když si příště dáme pod zadek ještě polštář, třeba nás to nebude tolik tlačit.  První noc jsme ani jedna nechtěla spát sama a tak jsme si obě lehly spolu do postele a chtěly si zapnout „Bridget Jones“.

Najednou všechno zhaslo a ztichlo.
Vypadly pojistky. Začaly jsme ječet. Nevěděly jsme, kde se nahazují a opravdu se bály. Pomalu jsme se vydaly ke vchodovým dveřím a ještě jsme se stačily malinko pohádat, kdo půjde první. Nakonec šla Pavlína s příborovým nožem v ruce.

Já svítila zapalovačem a v ruce držela telefon s namačkaným číslem 158.
Musela jsem otevřít dveře já. Naštěstí tam nikdo nebyl, ale pojistky nám nahodit nešly. Pavlína tedy zazvonila na souseda. Slyšela jsem, jak se někdo šourá ke kukátku, ale nikdo neotevřel.

“Opravdu skvělý soused“, okomentovala stav Pavlína.

Možná, kdyby v ruce nedržela ten nůž, tak by nám pomohl. Vyběhla jsem tedy do dvanáctého patra a zazvonila na jednu paní, která s námi při stěhování jela výtahem. Její manžel nám ochotně pomohl.

Přežily jsme tedy naší první noc.
Další den v sobotu jsme obvolaly kamarády a pozvaly je na menší kolaudaci. Asi v sedm hodin večer zvonil první host. Ještě, že jsem se koukla do kukátka. Před bytem stála paní majitelka. Neotevřela jsem. Normálně bych ji pozvala dál, ale v jejím nekuřáckém bytě byl snad na každém místě popelník plný vajglů a my si zrovna vychutnávaly po večeři cigaretu. S Pavlínou jsme zadržovaly smích. Doufaly jsme, že se neotevře výtah, kde bude partička kamarádů s lahvemi alkoholu v rukách.

Kolaudace se trochu zvrtla.
Náš milý soused ze shora co nám tak ochotně pomohl s pojistkami, zvonil ve dvě ráno u dveří pořádně nabroušený. Chtěla jsem ho pozvat na pivo, ale to on asi neměl v plánu. Stál tam v pruhovaném tyrkysovém županu, na nohou měl kanady a v kapse kladivo. Asi na nás.

Hrozil nám policií.

Slíbily jsme, že se ztišíme.

Ztišily jsme se asi na pět minut, dokud Míša nedala do hifi věže cédéčko Michala Davida a nezačala zpívat. To už vážně přijela policie. Dva příjemní policisté nám domluvili, dokonce si s námi i popovídali a pochovali si našeho kocourka.

Ráno jsme se šli sousedovi v župánku omluvit.
Byl v pohodě. Omluvu přijal a my slíbily, že se polepšíme.

Polepšily jsme se.

V našem bytě jsme se moc dlouho neohřály. Byly jsme tam do jara. Nájem se nedal utáhnout. Věčně jsme byly doma u rodičů, kteří nás zásobovali jídlem a půjčkami. Musely jsme, i když nerady odejít. Byla to naše chyba.

Myslím, že jsme nemusely mít byt 3+1 s myčkou a luxusní koupelnou.
Stačilo by nám přeci úplně něco obyčejného. Zajímavé je, že poslední noc nám vypadly pojistky znova. Usoudily jsme, že na začátku se s námi ten byt vítal a na konci loučil. Majitelka nám totiž řekla, že za dobu dvou let co tam ona bydlela, jí pojistky vypadly asi jednou. Byla to dobrá zkušenost, musely jsme šetřit, neutrácely jsme za zbytečnosti a musely počítat s nájmem.

Pochopily jsme jaké vůbec všechno to placení je.

Yáma a naši se mohli smíchy potrhat, ale my ..už leccos o životě víme!

Pavla

[sexy_author_bio]