Pohádková je cesta do Olomouce a Olomouc taky

Ale než jsem do Olomouce vjela, užila jsem si i cestou. Jako masňák jsem použila navigaci, kam jsem si navolila nejrychlejší cestu, bez ohledu na to, kudy povede. 

Chvilku jsem sice jela po dálnici, ale jen do Hradce. Pak už jsem s navigací, respektivě s tou slečnou, co si jí představuji někde sedící s mapou v ruce a mikrofonem před sebou, vedla čilou konverzaci typu: “fakt seš si jistá, že jedu do Olomouce? Nemášu mapu vzhůru nohama?”

Protože cesta vedla z po silnicích snad páté třídy, přes vesničky a údolíčka a dokonce jsem se musela poveselit v … a teď jsem to zapomněla, Zimovicích, Zámovicích, Změnicích, nebo tak nějak, když jsem dorazila dle rady té slečny z navigace k miniaturnímu můstku, kde byl tak uzoučký vjezd, když nepočítám, že můstek je ze dřeva, že se mi tam pomalu nevešla zrcátka. “Ty jo, děvče, tohle je pro pěší, to nemyslíš vážně, to jako jedu po zelený?” 

Musíte se tam dívat, jestli nejede někdo právě z druhé strany, protože když tam vjedete, je konec.

Na druhé straně můstku mě čekaly opět ty dva klandry vedle sebe a fakt jsem dumala, jestli to auto nemám postavit na bok a protlačit skrz.

Ta cesta tímhle způsobem nejenže trvá slabé dvě hodinky, ale vede tak přesnou krajinou, že je dobře, že nelze jet rychle, protože jsem se pořád kochala. Jelo se mi nádherně i přes to, že jsem díky popálenině, kterou jsem si vlastní blbostí způsobila vložením dlaně na plotýnku, celou cestu třímala zmražený prejt.

Míjela jsem překrásná údolí a převýšení, kde byl tak kouzelný výhled, že to je vážně pohádka.

A před Mohelnicí, mě mimo výhledu jako z Ladových obrázků čekala i záhada.

Je tam takový tunel, který se jmenuje … no to je jedno… a před tím tunelem byla podivná značka a u ní nápis “Únikový pás”. Říkala jsem si, co že to na Moravě mají za vychytávky? To jako kdyby někdo před někým unikal, tam může tamduty? Nebo co to bude?

Až když jsem ten pás, který vede od silnice vlastně pořád rovně a je vysypaný pískem a ústí někde do pole míjela, tak mi to došlo. Když by to nekomu přestalo brzdit, nenamotá se na kruhák, ale zachrání se v únikovém pásu.

Říkala jsem to pak tady v Olomouci Vildovi, u kterého jsem ubytovaná, a který je můj letitý kamarád, a on povídal, že pamatuje bagr, kterému se nedávno únikový pás moc hodil.

Vilda má tady v Olomouci krásný, malebný domeček u malé kapličky. Jsou tady minivrátka a minizahrádka a vchod který obepíná víno.

Tento článek se ještrě zítra rozšíří o další věci, které bych ráda, snad bude čas, tady v Olomouci viděla a předala vám.

Teď je noc, tak už se nikam moc nedostanu.

Snad zítra, každopádně je tohle článeček na pokračování.

Srdečně zdravím z hanáckého, velice příjemného kraje.

---

 

Pokračování:

 

Slíbila jsem, že až tu něco uvidím, že budu pokračovat. Jenomže já toho viděla tolik, a hlavně byla jsem na tak zajímavém místě…tedy pro mě rozhodně, že kdybych měla teď pokračovat, tak byste článek rolovali, jako toaletní papír.

 

Určitě ale maličko napovím, protože se vám to bude hodit.

 

Já jsem z té hlavní vyjížďky, která byla skutečně balzám na moje nervy, co dostaly záhul dopoledne, nejen celá informovaná, ale hlavně odpočatá a taky plná nápadů.

 

To místo si přímo říká o soutěž a budete muset zapátrat hodně v paměti.

 

A stejně si myslím, že to hlavní možná neuhodnete, ale až se to dozvíte, tak budete možná překvapení jako já.

 

V každém případě, mám z toho místa nejen onu hromadu dojmů, ale také fotek, které strašně ráda zpracuji tak, aby na vás dýchaly jako to místo na mě.

 

Takže teď malá ochutnávka. A je v porovnání s tím, co hnízdí na kartě ve foťáku fakt jen coby malíček olízl.

 

Hele: 

 

Byla jsem tady …za těmito dveřmi

 

 

 

… a hele, co tam je…. Obrázky lze zvětšit

 

 

A ještě ….

 

 

a kuk …

 

 

A až se vrátím, tak vám to všechno ukážu a bude soutěž o ceny, co vymyslím, a co budou prima.