Views: 18
Den „D“ , který v případě našich malých ptačích chovanek musel přijít, přišel, jak už víte v pátek. Drželi jsme se plánu a klec jsme dali ven. Psychicky jsme se (ano, spíš my) připravili na to, že sýkorky už musí zpět do přírody a já jsem přichystala šťavnaté poslední červíky a tvarůžek, co mají holky tak rády. Poslední krmení a otevřít vrátka klece.
Je to, musím říct, smutno-veselé a člověk, i kdyby byl sebeuvědomělejší, je prostě plný emocí.
Čekanka objevila otevřenou klec jako první.
Letěla krásně, je to prostě pilot.
Posadila se na jabloň, pak udělala kolečko kolem balkonu a pak se usadila na velikém ořešáku, jen kousek od nás, aby dobře viděla.
Pohanka ale vypadala, že neodletí. Ne, že bychom na tom nějak trvali 
Prostě ven nechtěla, ačkoli viděla, že klec je otevřená, protože to se v době, když jsme doma trénovali létání, moc dobře naučila postřehnout.
Vždycky okamžitě letěla ven.
Teď ani náhodou.
Klec jsme zavřeli a nechali to být. To proto, že jsme ji nechtěli nijak nutit, ale chtěli jsme mít její vyletění natočené a ona se prostě rozhodla, že se jí nechce.
Celé odpoledne se koupala a dožadovala červíků a tvarohu, ale letět ven ne.
Zkoušeli jsme to pak ještě dvakrát a pak jsme se rozhodli, že to zkusíme, ještě než pojedu do rádia a když nepoletí, tak až druhý den.
A tentokrát, ano.
Neřeknu, no konečně, protože by se to nehodilo. 
Přijít to muselo, a pocity byly smíšené.
Jak moc smíšené byly pro Tomáše, jsem zjistila záhy.
Volal mi do rádia třikrát a pak ještě psal, protože byl u vytržení z toho, že se Pohanka vrátila, nechala se nakrmit, popovídala s ním a to udělala ještě ten den dvakrát.
Tomáš nevěděl, jestli se má dřív drápat po zábradlí s peanem a červíkem či s tvarohem, nebo fotit, nebo točit.
V sobotu se přišla podívat Pohanka až k domu, kde mají pořád na zábradlí připravený tvaroh a Čekanka na nás pokřikovala z ořešáku.
Pak už odpoledne nepřiletěla ani jedna a my jsme se přistihli, že v každé sýkorce, která letěla kolem jsme je „zaručeně poznali“.
Včera ráno se ohlásily, ale nepřiletěly.
Když jsem se pak v poledne mordovala s cibulí na zahradě (o tom zítra) „zaručeně“ jsem slyšela Pohanku.
Ale tentokrát to fakt byla ona!!
Klidně si za mnou přiletěla k jabloni na druhou stranu domu a povykovala na mě. I vymrštila jsem se, zahodila pařát (taková ta trojhranná motyčko-hrabička) a radostně jsem na ní volala … člověk se div radostí nepomine.
Poletovala jsem po trávníku a lákala ji.
Naletěla mi nad hlavu a udělala několik koleček. Div jsem si nevykloubila ruku. Nesedla si, ale evidentně chtěla, ale pak si to rozmyslela.
Foťák jsem nestihla.
Celé odpoledne pak Pohanka seděla na svém oblíbeném ořešáku a pozorovala balkon.
Říkali jsme s Tomem, že by tu ta klec měla zůstat pověšená, kdyby náhodou dostaly holky hlad.
Jenomže, co když bude pršet? A co když bude bouřka?!
A tak jsem se včera do večera bavila tím, že jsem nad klec vyráběla stříšku, protože jsme došli k názoru, že budka, kterou máme, bude aktuální´, až budou chtít holky třeba hnízdit.
Měly ji totiž v kleci, a vedle toho, že ji pokadily, si jí ani nevšimly.
A tak tedy stříška, aby tam nepršelo ani z boku.
Mám sedm štěnic na prstech obou rukou, ale stříška je.
Doufám, že tu klec pod ní uvidí.
Mističku s tvarohem jsem dala nahoru na stříšku, aby si na ni zvykly. Možná spíš časem dáme pryč klec a uděláme pod stříšku jen nějaké prkýnko a tam dáme jejich oblíbený bazének na koupání a samozřejmě stále čerstvé menu.
Řeknu vám, je to dřina, když ty děti vyletí z hnízda.
A to je fuk, jestli jsou homo, nebo aves. 
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
