Podle statistiky, kterou jsem kdysi někde viděla je na naší planetě  51 % lidí přesvědčeno, že jejich vědomí v nějaké formě zůstává na světě i po smrti fyzického těla. Patřím mezi ně také. A příběh paní Katky je dokladem, že ti, kdo kdy cítili přítomnost duše člověka bez jeho fyzického těla, měli pravdu…

„Co se stane, až umřu?“

„A už jsem někdy umřela?“

Od svých zhruba deseti let si tuhle otázku pokládám a nejsem sama.

Možná na světě není žádný člověk, který by to někdy neřešil.

Fakt, že zemřeme jako schránka, pro nikoho tak nepředstavitelný není.

To se tělo opotřebuje, nebo porouchá a je to.

Jenže podivnější už je, si připustit, že si přestaneme uvědomovat sebe sama.

Cítit, vnímat. Být.

A co když to tak není?

Co když …?

K otevření téhle otázky a oživení vlastních zkušeností mě přivedl příběh, který včera zveřejnil internet.

Přečtěte si ho, pokud jste nečetli.

Klinická smrt mi změnila život

Tak co?

Překvapuje vás to?

Mě ne.

Víra v oddělitenost lidského vědomí od fyzického těla je stará celá staletí a setkáváme se s ní po celém světě. Ve všech kulturách.

Beze zbytku paní Kataríně věřím.

A jsem ráda, že jsem příběh četla.

Lidské vědomí je totiž nejenom oddělitelné, ale celý život člověka a jeho místo ve vesmíru, jeho provázanost s jinými vědomími a ději, bude asi mnohem složitější, než si v tuhle chvíli umíme představit.

A ze strachu z neznáma mnohdy ani nechceme.

Jenže…

Jak jsem se pak dostala třeba já do Tajgy, aniž bych se hnula z domu?

Vyprávěla jsem o tom tady:

Proč jsme schopni i toho, co nechceme umět?

Jak to, že mi moje vlastní dcera ve svých necelých pěti letech vyprávěla o tom, „když byla ještě veliká“?

Dopodrobna líčila, jaké měla děti, jak vypadala…

Vyprávění paní Katky, které mimochodem za celou redakci nesmírně fandím v tom, co dělá, není jen dokladem, jak složitý je duše fenomén, ale je také pohledem z druhé strany.

Mám na mysli naše zkušenosti.

Jsou to ty okamžiky, kdy můžeme přísahat, že člověk, který nás opustil s námi je. Když cítíme přítomnost toho, kdo nedávno zemřel a mohli bychom za to dát ruku ohně.

Ty chvíle, kdy matka, jíž odešlo dítě je hluboce přesvědčena, že s ní často bývá v místnosti.

Moment, který jsem sama zažila, když zemřel můj dědeček a já to prostě v té chvíli věděla dřív, než mi to oznámili.

Byl tam.

Řekl mi to.

Chvíle, kdy moje sestra věděla, že zemřel její pětidenní syn.

V tu chvíli ho cítila.

Příběh paní Kataríny a jiných je vlastně důkaz, že výše uvedené zkušenosti nejsou otázkou nějakého zakopnutí mozku, ale reálnou zkušeností s něčím, co možná dnes ještě neumíme vysvětlit, ale co je nedílnou součástí našeho světa, který je pravděpodobně mnohem barevnější, než máme možnost dokázat.

Zatím.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]