PŘÍLOHA NA VÍKEND

Přijde mi, že letos se příroda bojí podzimních barev, ustrnula na suché hnědé, listy ze stromů padají již od poloviny jara, tehdy se zelená proměnila ve žlutou žíznivou, nyní však jakoby všechny koruny spálil mráz. Javory se přestaly stydět typickou rudofialovou barvou, která je po mnoho podzimů tolik zkrášlovala.

Listy krouží vzduchem, snáší se k zemi, kde ulpí a enzymy začnou pracovat naplno. Okolí začne vonět hnilobným procesem – nádhera.

Je ticho, jen občas zapípá pták, který nemá namířeno do teplých krajů nebo právě dorazil z krajů chladnějších, aby se u nás ohřál a přečkal zimu.

Málokomu naskytne se náramná podívaná do koruny stromu, kde poposedává hejno chuchvalců z vaty – bílých mlynaříků, a tento si takový zážitek pamatuje už celý život – stejně jako já.

Oholené šlahouny šípkových keřů krášlí scvrklé rudé šípky, které za krátký čas přikryje čepička prvního letošního sněhu. Sněhu, který přes den trošku roztaje a v noci zmrzne a na šípkových plodech ulpí ledová glazura.

Procházka tím dnešním lesem je provoněná tlením a jediné muchomůrčí sytě červené hlavičky krvácí mezi mdlým listím a nechávají nás upadat do pohádkového snění o skřítcích a vílách.

Nohy nás zavedou do míst, odkud vychází další z typických dušičkových vůní a tou je aroma odkvetlých afrikánů sklizených z upravených hrobů, naházených do hřbitovního kontejneru.

Přišel čas listopadek, chvojí, netřesků, vřesů, šiškových věnečků a kýčovitých umělohmotných ozdob, které lidi kladou na hroby svých předků.

Ale hlavně nastal čas svíček.

Světélek, kterýmiž „honíme“ ubývající denní světlo a rozháníme tu všežravou tmu. Hřbitovní lampičky, lucerny, nebo jenom holé svíce, blikotají do šera, mávají nám na rozloučenou, snad do nich fouká duše zemřelého, ohlížíme se a za branou máme hezký pocit, že jsme navštívili naše blízké, kteří jsou na sluneční léta fyzicky vzdáleni.

V našich srdcích stejně zůstávají a zůstanou, horší vzpomínky na ně blednou, mizí to, čím nás trápili, zlobili, štvali, avšak barevné vzpomínky plné krásna zůstávají a stávají se plastickými, protože jedině tak hojíme krvácející a stýskající si duši.

Těmi vzpomínkami, které nás hřejí, plníme díry, které po našich blízkých zemřelých, zůstávají v duši, a které rozežírají naše srdce.

Velice často s nimi v duchu hovoříme, dokonce je i prosíme o pomoc, radu, znamení. Jejich svět je však pro nás zatím nedostupný – jsou doslova na jiném břehu, kam každý jednou doplujeme, až dožijeme a splníme vše, co máme v tomto životě splnit.

Pak budeme my ti, kteří, ačkoli nás pozůstalí budou prosit o pomoc, zůstaneme němí. Ne proto, že bychom nechtěli pomoci, ale proto, že kontakt je tak náročný, kolikrát nemožný.

I přesto budeme držet ochrannou ruku nad všemi, kteří nám za života i po něm nebudou jedno. To dovedeme, to bude v naší moci. Jako to dokáží ti, kterým klademe na místa posledního odpočinku svíčky, kytky, věnečky a jiné předměty.

Ti, na které si stále vytváříme nové plastické barevné vzpomínky.

Hřbitov nás láká pro jeho tichost, klid, smíření.

Hřbitov by měl být místem, kde nalézáme smíření sami se sebou. Mělo by to být místo, kde si vážíme života, neb si uvědomujeme smrtelnost svoji vlastní.

Hřbitov tím místem býval, když mívali lidé jakousi bázeň a úctu k sobě i mrtvým. Bohužel nyní je také hřbitov místem, kde se krade, ničí, znehodnocuje.

Lidé ztratili spolu s úctou také soucit.

Těžko se dovedou vžít do druhého a chápat jeho bolest ze ztráty. Kdyby tohle dokázali, neděly by se tak hrozné věci na hřbitovech, které jsou dnes zcela běžné.

Lidé se již nedovedou stydět, protože za své činy by se mnohdy stydět měli.

Většina lidí má pocit, že žijí život jenom jednou, že za své prohřešky budou pykat jenom chvilku a spravedlnost, že je jen těžko dohoní. Když vidím, jaké zlo se ve světě lidí děje, jak lehce to těm neurvalcům prochází bez toho, aby byli spravedlivě potrestáni, také mívám pochybnost a někdy také vztek, velmi zuřím a ptám se, jak je vůbec možné, že k tomu zlu, které lidi páchají, při vší spravedlnosti mohlo dojít.

Když se procházím mezi hroby, ráda si prohlížím fotky nebožtíků a čtu jejich jména a zkoumám datumy jejich narození a úmrtí. I ten nejzanedbanější hrob má svoji minulost a v jeho útrobách je schována schránka kohosi, kdo někdy žil. Je jen na fantazii vymyslet si příběh dotyčného a proč je jeho hrob tak zpustošen.

Neměl žádné pozůstalé?

Neměli ho lidé rádi?

Nebo všichni pozůstalí již zestárli či zemřeli, a tudíž nemohou jeho hrob opečovávat…?

Nakonec zbyde jen číslo hrobu a po dalších letech se pozůstatky vykopou, odhodí do hřbitovního kouta a místo je volné k novému pronajmutí. Také za místo posledního odpočinku se musí platit nájem.

Staří uvolňují místo mladým, dalo by se říct. Spíše však, staří uvolňují místo novým.

Kolikrát mne napadlo, na kolika hřbitovech leží mé dávné pozůstaky, kolik těl, uvěřím-li v reinkarnaci, ovládala má duše a kolikrát jsem sama prošla kolem svého hrobu.

A mohla jsem někdy být i svým vlastním předkem?

Jaký jsem byla člověk?

Kolik zla jsem napáchala?

A kolik jsem způsobila radosti?

Co na tom záleží, to bylo a nemohu to zvrátit.

Důležité je stejně to NYNÍ, kdy žiju, mohu svůj život ovlivňovat, mohu působit radost ale také starost svým blízkým a mohu se ze života radovat, i podléhat psychickému rozpoložení, které mne občas dusí a topí v slzách.

Kdy mohu chodit na hřbitov a tam nacházet klid a smíření.

Nestyda

[sexy_author_bio]

Text nebyl redakčně upraven