Ano, je osmý březen. Bylo by nevhodné, tento den nezmínit. A to i s vědomím, že názory na něj se různí. Když mám mluvit za sebe, nebudu dnes ráno vstávat s výrazem krajní důležitosti a nebudu chodit po redakci a po bytě jako bohyně v očekávání pokorných ovací a sprchy rudých karafiátů. Možná právě díky MDŽ nemám karafiáty ráda, byť za to nemůžou.

Nemůžou za to, že co má paměť sahá, pamatuji si tento svátek ponejvíce jako den stranických shromáždění, na kterých zasloužilé dojičky, frézařky, hornice, hutnice a jiné údernice vyfasovaly umolousaný pugét a za zvuku tónů budovatelských písní sosaly v kantýně přidělenou dvojku červeného, zatímco jejich kolegové už po poledni padali do strojů v deliriu.

Následovalo shromáždění v klubovně jídelně či místním kulturním středisku, kde jiskřičky a pionýři zapěly písně typu „Bez chleba nejde jíst“ a procítěně odříkali verše tematicky vhodných básníků.

Také jsem recitovala.

Aby ne.

Naše paní ředitelka byla uvědomělá aktivní soudružka, která mě ovšem měla celkem ráda.

Nesporně díky faktu, že nikdy neměla možnost vyměnit si s mojí maminkou politický názor.

Naštěstí, protože její sympatie byly pro mě výhodou.

Nevynechala jsem jedinou příležitost, odříkat Šrámka, Nerudu či Sládka, MDŽ nevyjímaje.

Oděna do pionýrského kroje, byť nikdy oficielně nešátkována, neb jsem coby jiskra vyfasovala dvojku z chování, jsem předstoupila s připraveným Seifertem před jídelnu plnou svátečně oděných soudružek učitelek.

Paní ředitelka mě doprovodila letmým úsměvem a očividně projevenou důvěrou.

Za odměnu jsem soustředila během recitace veškerou pozornost na ni.

„Po druhé nesmíš utrácet….“, mám tu báseň ráda.

Vůbec mám ráda Seiferta. Můj vlastní výběr její shovívavostí prošel, byť si myslím, že existovali i soudruhy v tu dobu více oblíbení autoři.

Už proto, že mi básníka velkoryse schválila, pokládala jsem za slušné její dobrou vůli trochu splatit.

Vystoupení jsem pojala procítěně a upřímně.

V pasáži „…hodiny bijí za stěnou…“ jsem zaslzela.

 „Kytičku chci jí do nich dát. Již naposledy tentokrát, a ještě se mi brání“

Paní ředitelka se hlasitě rozplakala.

Tímto aktem, jsem si zajistila, že mě o nějakou dobu později s klidem uvolnila na téměř dvou roční natáčení a prošla mi i mikina s americkou vlajkou.

Ten den jsem se ale také poprvé a naposledy přišourala domů s karafiátem pro svoji maminku.

Přestože poděkovala, neváhala mi doporučit, abych se stejnou intenzitou citů a vážnosti odložila pietu na květen.

„Dej mi to na Den matek, Michalko, uděláš mi větší radost“

Víc mi toho říct nestihla.

Z oslavy MDŽ se vrátil tatínek.

Vzhledem k tomu, že se jal cestou domů informovat celou ulici, při čemž pochodoval cik cak od vrátek k vrátkům a následně ulehl na rohožku u domovních dveří, odkud dál pěl ódy na oslavu své paní, nebylo na povídání více času.

Odvlekly jsme toho oddaného manžela alespoň do chodby, kde vyndal posupně z kapsy několik okvětních plátků, listů, pestíků a blizen několika druhů květin.

Maminka poděkovala a zametla je.

Do jedné hodiny ranní jsem opak z postele poslouchala jiné vracející se oddané manžely a jejich přibližně stejný repertoár.