Seznamka? Já bych jí nezatracovala…i když..

Včerejší diskuze s jednou z vás mě donutila opášit staré vzpomínky na seznamky. Tím je nechci strhat, protože mám kolem sebe hodně přátel i klientek, kteří žijí láskyplně ve vztahu, ke kterému přišli právě touhle cestou. Faktem je, že občas je to cesta trnitá. Doslova se musí jeden trním prodírat k jednomu sladkému plodu.  Když jsem se já před mnoha lety vrhla do seznamky, šla jsem na to z logiky. Do práce jezdím autem, jsem tam od rána do večera, a pak jedu zpět zase autem. Kde bych někoho potkala, že?

Mé šance s někým se normální cestou seznámit se zúžily:

 – Na dopravního policistu, který by mě případně pokutoval, a pak se rozpadl na prvočinitele údivem nad kvalitami mé osobnosti, zahodil bločky a vzal si mě.

 – Na sličného pumpaře, což selhalo, protože na všech pumpách po cestě do zaměstnání jsou pumpařky a nejsem si jistá, jestli tohle chci.

 – Na řidiče, který za “A“ nabourá mě.

Ano, představuji si zpomalené záběry: Oba vybíháme ze svých vozů. ON svalnatý krásný s dětským úsměvem a modrýma očima, rozráží dvířka, vyskakuje z vozu (kolem jakoby trochu mlha) a starostlivě se vrhá (stále zpomaleno) ke dvířkům mého vozu, řka „Proboha promiťe, neublížila jste si panenko??“. Pak rande a hotovo.

 – Na řidiče, kterého za “B“ nabourám já.

Opět zpomaleno. ON vybíhá z vozu. Krásný, svalnatý, rozčílený. Přibíhá k mému vozu, kde se kryji rukama v obavě z jeho spravedlivého hněvu. ON otevírá dvířka a: „Panebože nebojte se přece, nikdy bych na ženu nevztáhl ruku. Jde jen o plechy. Vaše krásná postava je mi dražší, jste pořádku, vílo??” Pak nějaká svatba a hotovo.

Záhy jsem vyhodnotila, že čekání na podobnou situaci, mě může taky provázet až do důchodu a reál by pak mohl vypadat jako lavička u starobince a hejno holubů, kteří jako jediní mí druzi čekají spíše na housku od snídaně, než na mě.

I podala jsem inzerát vtipného znění.

Žádné „Životem zklamaná, toužící po pohlazení. Zn. Peníze nejsou všechno, jen tolerance a láska“. Myslím, že to bylo něco jako, že bych ráda někoho k žití, kdo nebude mít po roce soužití se mnou intenzívní potřebu mě čtvrtit nebo zavírat do kumbálu, z čehož jsem vyjmula : Úchyláky, bezdomovce, narkomany, alkoholiky, workoholiky, choleriky, psychotiky, lháře a ženy.

Obdržela jsem:

• 153 básniček
• 36 fotografií bambulínů z různých úhlů, v nuancích, o kterých jsem netušila, že jsou vůbec možné
• 98 odpovědí od černochů (včetně bambulínů)
• 26 lukrativních nabídek z Borů, Pankráce, Valdic a Litoměřic, všechno tak plné něhy, citu a porozumění, že jsem nabyla dojmu, že u nás se zavírá za „pravdu a lásku“.

Zklamané, toužící, nedoceněné, plačící, odmítané, ale i zkušené, rádoby děsně vtipné, sebevědomé a mezi tím asi deset relativně normálních odpovědí, na které jsem odepsala.

Psali jsme si asi týden.

K dispozici jsem měla foto obličeje. Byl inteligentní, jeho písemný projev byl bez chyby. Názory a priority přijatelné. Inženýr. Absolvent ČVUT. Pojala jsem důvěru a sešli jsme se v restauraci, kde občas chodíme s přáteli na kulečník.

Dala jsem si kávu.

Sledovala jsem dveře.

Když se otevřely a vešel, modlila jsem se, aby to nebyl on.

156cm vysoký houžvička, jehož postava připomínala harfu. Jeho ptačí hrudník byl schoulen do flanelové košile, která mi připomněla první třídu a třídního šprta, kterému jsme ztrpčovali život pupendem. Knoflíky poctivě zapnuté. Všechny. I ten u krku, který očividně způsoboval vydutí krční tepny.

Jeho manšestrové kalhoty končily nad kotníky ve zvonu. (no alespoň má také rád Havla). Evidentně opravovaný a všitý zip u poklopce již nešlo vsunout za záklopku, takže byl celý vidět. Košile pečlivě zastrkána a kalhoty vytaženy proklatě vysoko nad pupík.

Objednal si vodu.

Z vodovodu !!!!

Bavili jsme se o kvantové fyzice, hřídelích, programovacích jazycích a pak nevím, neb jsem si představila, toho člověka doma, mezi mými kočkami a dětmi.

Nepřežil by ani první dějství.

Dál mé představy ve vlastním zájmu nepostupovaly. Zaplatil za mě kávu.

Servírka účtovala 46,-.

Dostala 46,-.

S úsměvem jsem jí vlepila navrch dvacku.

Ještě vás nenudím?

Přihodím jiného pana „inženýra“!

Hned z první mi napsal, že psát si jakou dobu a pak zjistit, že to je o ničem, je ztráta času. Poslal foto, kde stál asi tři kilometry od fotografa, takže bylo vidět, jen, že existuje.

Vzpomenula jsem si ale na ptáčínka a souhlasila se setkáním po prvním písemném kontaktu.

Opět restaurace.

Tentokrát, poučena z krizového vývoje, neznámá v Kobylisích.

Byl tam první.

Stál fešácky opřen o zeď. Koženková černá bunda, igelitka, lakovky do špičky, obrácená kšiltovka, sebevědomý výraz a dva zlaté zuby.

UKRAJINEC!! Blesklo mi hlavou a měla jsem chuť utéct.

Pozdě, zaměřil mě.
„Zdarec“, pravil žoviálně.

„Ahoj“.
Do restaurace sice vstoupil první, ale pustil na mě dveře.
„Gambáče“, přikázal vrchnímu. Co si dám já, neřešil. Jasně, jsem emancipovaná a umím mluvit.

„Prosím kávu. 4 mléka 4 cukry“.
„Si dopřáváš  – hehe- to bude jak cecek“.

Pokusila jsem se o úsměv, ale spíš jsem musela v té chvíli vypadat jako Ransdorf.

Blábolil takové nesmysly s takovou dávkou sebestřednosti, že jsem měla chuť vyskočit, jednu mu vrazit a vysvětlit mu hlasitě že: „Je hnusnej, úplně blbej, poďobanej, bezzubej a primitivní debil, co si nevidí na špičku nosu, což je možná dobře, protože by viděl jen nechutnýho beďara a chlup“!

Ale takticky jsem mlčela, protože by se mnou patrně restauraci dvakrát vytřel, a pak by mě nacpal kolem roury pod dřezem.

Doma jsem vyhodnotila, že tudy ne!

Odpovídat budu já a budu si vybírat. Tento model stále pokládám za správný. Vyselektovala jsem básníky, sluníčkové ňufaly, polonahé borce, zcela nahé borce, flanelové ptáčínky, poďobané supermany s bramborovou kaší v hlavě, dědečky, cucáky a inzeráty dlouhé na A4.

Zbyli dva.

Jinak jsem vyslechla a četla snad několik stovek tak dojemných příběhů, až mi přišlo stydno, že jsem se narodila jako žena, ta ničitelka mužských duší a ďábelské plémě.

Dále jsem viděla mnoho kandidátů na politiky, bezpočet všeumělů, tucet znalců všeho od jaderné fyziky po citový život mikroorganismů, jednoho pilota, co se z něho vyklubal barman na letišti, a taky člena Pražské filharmonie, co u Křižíkovy fontány pak nepoznal Carmen.

Ale taky docela prima lidi, jenom to tam nepřeskočilo.

A taky jednoho, kterému dočista přeskočilo, když jsem mu slušně sdělila, že to nepřeskočilo. 

Prostě je to o náhodě, ať se člověk poohlíží kdekoli. Ona si ho ta náhoda najde. Na seznamce, nebo třeba v supermarketu u pokladny.

Tahle oprášená vzpomínka, věnovaná jedné mě moc milé osobě, aby se zasmála a věděla, že v tom není sama, že každý má podobně úsměvné zkušenosti, rozhodně neznamená, že bych na seznamky nevěřila.

Mám totiž za to, že je úplně jedno, jaký je klíč, protože důležité jsou ty pravé dveře.

A ty jsou v určité etapě života člověka vždycky jen jedny.

Má-li člověk potkat toho, kterého člověka, tak ho prostě potká. A bude to stále ten stejný, pokud je to osoba osudová a má s námi strávit celý, nebo část života a být třeba otcem našeho dítěte, nebo se máme jinak propojit a vzájemně si něco dát a dávat, podržet, podpořit, pomoci … milovat, potká nás.

A je jedno, jak.

To je o osudu. 

Jen pouze u seznamky, se musí vyselektovat z většího množství lidí, což by se nestalo, když by se potkali třeba v parku při venčení psa, ale byl by to pořád tentýž člověk.

Jinými slovy, i přes nevalné zkušenosti, což je při takovém množství lidí normální, je seznamka určitě super nápad.

Kdyby nic jiného, tak rozhodně pobaví a ukrátí čekání na osud, pokud mu tedy rovnou nepomůže. 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]