Čekáte na Godota od Mirabelky? Tak tady je slíbený druhý díl. Už jsem jí dnes večer upozornila, že si bude muset sednout a obratem napsat další. Protože od té doby uplynulo dost roků a dnešní Mirabelka je zcela jiná a jinde. Dokonce včera pronesla, že …. (ale ona vám to pak poví sama). Vlastně je to, s ohledem na množství žen, které si prochází obdobou jejího povídání, i její občanská povinnost, napsat, jak to vlastně dopadlo, a co jí to dalo…

Pořád ještě ho ale milovala. A omlouvala to zlé jeho únavou, jeho splínem, tím, co má doma, jeho náročnou prací, jeho budováním domu… Ještě pořád se doprošovala jeho pozornosti…

Byla by mu tenkrát snesla modré z nebe. Zřejmě potřebuje mít semetriku a být pod pantoflem, zřejmě mu to vyhovuje. Třeba tím, jaký je chudák, bude oblbovat nějakou jinou, z které by třeba mohl mít užitek. Protože z Mirabelky už nic nebude.

Už mu dala všechno, co mohla.

Hýčkala ho jako v bavlnce, aby měl, nač jen pomyslel…v práci…v těch stále slábnoucích frekvencích společných chvilek… kdykoliv si vzpomněl, že by něco chtěl.

Kdykoli dostal nějaký nápad, kterých nosil v hlavě přehršel, snažila se mu s nápadem pomáhat.

Pak už ho hýčkala, protože jí dělalo dobře, že on má radost…jí dělalo dobře, že je potřebná…dala mu srdce na dlani…. Občas jí říkal, at to nedělá, že to nechce.

V tu chvíli jí bylo jako odkopnutému psu… Když nad tím dneska přemýšlí, asi jí chtěl udělat radost, tak jí nechával…asi mu to nebylo příjemné…

„No jo“, pomyslela si „v práci už s ním nedělám, už mu nedávám ten pocit důležitosti, který měl, když jsme spolu dělali. Pocit, že má to co jiní mít nemohou. Určité výhody. Už je jen jeden z řady…třeba to i chtěl, bůh ví“.

Když ted o tom vztahu přemýšlí, tak dávala jen ona.

On jen mluvil… kdykoliv s něčím potřebovala pomoct, nešlo to … kvůli řečem, kvůli manželce. Kvůli dětem.

Prostě kvůli čemukoliv, co se zrovna vyskytlo.

Jako s tím zpětným zrcátkem u auta. Co bylo okolo toho řečí. Nakonec to spravil. A dobře. Velmi dobře. Ale únava materiálu je mrcha. I ta nejlepší oprava je pořád jen oprava.

Sehnala si nové.

Další řeči.. tak honem honem na parkovišti vyměnit a zase obvyklá věta: „Spěchám, nestíhám… Ted je zima, tak ten kryt ti vyměním, až bude teplo“.

Dodnes jezdí s jinak barevným krytem…zvykla si.

Jednou doma odváděla kobyly na pastvu a při návratu se jí zkřížily vrata: „Sakryš, budu to muset nějak opravit, aby ještě chvilku vydržely“ pomyslela si.

A vzpomněla si, jak Michal mluvil o nových vratech, které jí udělá. Stejných jako udělal sobě.  „A dám Ti tam velkou koňskou hlavu“ smál se svému nápadu… Tenkrát se smáli oba…

Pak to najednou utnul.

Že si dají s ženou  ještě jednu šanci, že zkusí zachránit manželství. Pro Mirabelku skončil svět…

Vídala ho v práci pořád dál. I na to kafe spolu zašli. Jako kamarádi.

„Ježíši, ty muka dál nevydržím. Cítím jeho vůni, vidím jeho oči, jeho ruce, kterýma se mě dotýkal, jeho rty… a nemůžu nic. Vůbec nic. Nemůžu se ho dotknout, nemůžu mu dát pusu, nemůžu mluvit o tom, co cítím..“.

Rvalo jí to srdce, plíce se dusily, myslela si že jí rozskočí celé tělo z přemíry toho citu a smutku, co jí celou pohltil.

Vydržela to rok.

Jeho záchrana manželství taky. Mezitím se ona přestěhovala. Skončili jeden večer u ní. Uragan byl proti tomu jarní vánek.

Slunce zase vyšlo.

Vždycky básnil o motorkách. Jeho láska už od dětství. Jeho sen. Splnil se mu. Půjčil si od ní peníze a koupil si jí. Měla radost i za něj. Byl jako malé dítě. Tak krásně se uměl radovat.

Stejné to bylo s hodinkami…Chápala ho. Líbilo se jí jeho nadšení. Prožívala jeho radosti s ním. I jeho smutky. Cítila s ním, aniž to věděl.

Pomáhala, jak jen to šlo, aniž to věděl…

„Tak si udělej řidičák na motorku. Budeme spolu jezdit. Třebas i na víkend.“

Vždycky měla ty motorky ráda, jen nebyl důvod si papíry dělat…Udělala je. Měla takovou radost, že to zvládla…Michal nic. Žádná odezva. Taky už mohla tušit, že je to jen další z jeho planých nápadů. Pak motorku prodal…

Ale co, papíry má a to je hlavní. Dokázala to sama sobě.

Nevěřila Jakubovi, svému příbuznému, když ho požádala o pomoc… Nevěřila mu, když jí říkal, jestli si je jistá tím, aby pro Michala on vyřídil hypotéku.

Takovou, kterou jinde nedostane a vlastně by ani nikdy nedostal.

Aby mohl dodělat to hnízdo pro šťastnou rodinku. „Michal Tě pustí k vodě, jen co ty peníze dostane, věř mi“, říkal jí, když to přesto chtěla…

Riskla to.

Chtěla, aby se Michal měl v životě dobře, chtěla, aby dosáhl toho, že ten zatracenej barák dodělá…Slíbil jí za to dárkový koš. Vlastně ne on, ale ta jeho…

Zvedl se jí žaludek, když jí to říkal…. Přehodnotil to. Slíbil, že jí koupí spíš něco na motorku… No taky planý slib… Taky už to ví, že se nedočká…

A Jakub měl pravdu…

Začaly se jí vtírat neodbytné myšlenky: „Vždyť jsem pro Michala udělala tolik. Nikdo jiný by pro něj nic takového neudělal. Proč se ke mně chová tak ošklivě?

Zeptám se, jestli přijede, dostanu vyhýbavou odpověd. Zeptám se, jestli napíše, dostanu odpověd stejnou.

O pusu si říkám…proč mi nic nevysvětlí?  

Když nic jiného, tak si zasloužím aspoň jednání na rovinu. Nebo mu dělá dobře, že se já před ním ponižuju a doprošuju?“ Cítila se hrozně, byla naštvaná sama na sebe, že dopustí, aby jí ubližoval. Uráželo ji to.

Ve vzduchu se stále vznáší nevyřčená otázka: „Proč? Proč nemluví, proč se neozývá?“

„Copak je tak těžké říct, podívej, dál to nejde, je to tak a tak..nebo už pro mě nejsi ničím zajímavá, už k tobě nic necítím …nebo mám jinou..

Proboha, proč tohle chlapi neumí?

To je pořád řečí, jaké jsme my ženské falešné a jak oni, páni tvorstva, jsou jedineční a rovní…Opak je pravdou..“

Už mu dala všechno, co kdy chtěl. Už ji vlastně nepotřebuje. A podle toho vypadaly i jejich rozhovory…po jednom takovém to Mirabelka už dál nevydržela a to nic ukončila.

Alespon o tom byla přesvědčená.

Moc se jí ulevilo. Bylo to, jako když pustíte divokého orla z pout. Cítila se volná.

Michal to vydržel dva měsíce. Pak jednou napsal. „Čau. Co děláš? Já leju v baru, nechceš přijet?“

Chtěla.

Rozum řval, ale ona byla hluchá.

Spadla do toho znova.

Zvonková dráha. Jednou nahoře, jednou dole. Pak už jen dole. To byly ty poslední měsíce..

„Já už takhle dál nemůžu. Už to tak nechci. Bolí mě to a ničí“ .

Chtěla se znovu odpoutat z té závislosti. Odpoutat a jít už jinou cestou. Jenže rozum pořád tu bitvu se srdcem prohrával.

Sháněla mu, co potřeboval.

Vlastně to byly pak jediné zprávy od něj. Když něco potřeboval… diktafon…úhyny pro jeho syna…..pilku…i to snesla, když si pro ní přijel s ní…nebylo jí to milé…nechtěla ji vidět….

„A bud na ní milá a hodná, umíš to“.

Nenáviděla ji.

Nenáviděla Michala, že jí takhle ponižuje.

A nejvíc nenáviděla v tu chvíli sebe. Že ho s tou jeho semetrikou neposlala do háje a ty sehnané chcíplotiny radši nevyhodila.

„Mám mu věřit, když mi pořád tvrdí, jak nemá čas a nestíhá?“, ptala se sama sebe v těch chvílích, kdy se dral rozum na povrch. Když mu to napsala, že se neozývá, odpovědí bylo pouze: „Na žalozpěvy neodpovídám“.

Srdce jí říkalo: “Věř mu, nelhal by ti, staví, má toho hodně, je unavený, třeba mu není dobře“.

Rozum na ní křičel: „Proč bys mu věřila? Kdo chce, způsob najde. Kdyby k tobě něco cítil, ozve se ti…!“

„Jednou přijde den, kdy mě budeš hledat, ale nenajdeš mě… Pamatuj, že byl čas, kdy jsem tu pro tebe byla, ale Ty jsi neuměl ocenit moji přítomnost…“ a tehdy rozum zvítězil. Nezaslouží si jí. Nikdy si jí nezasloužil.

„Kafe?..Ahoj. Dnes nestíhám. Jak máš směnu?“

… V tu chvíli věděla, že žádné kafe už nikdy nebude…

 Mirabelka

[sexy_author_bio]