Views: 35
V reportáži z Kerska, která je dnes ve vydání ZDE, jsem na jejím začátku mluvila o podivném pocitu, takové to kousnutí u žaludku, který jsem měla poprvé, když se Tomáš zmínil o Kersku.
Bylo to ještě mnohem dřív, než jsem tam s ním za jeho zajímavým tatínkem poprvé jela.
Byl to takový ten pocit, špatný, jako když má člověk spojené slovo s nějakým nepříjemným zážitkem.
Pak jsem tam ale byla, a na nic zlého jsem nenarazila.
Ani nic nepřišlo nijak moc známé, jen ten pocit.
Usoudila jsem, že to je asi z minulého života a neřešila to.
Když jsme absolvovali onen výlet k borovici a také na louku, bylo mi moc dobře.
Zajímavé.
Ještě mnohem zajímavější ale je, že jsem se ten den přesvědčila, že pocitová paměť člověku slouží mnohem lépe, než paměť vizuální, nebo praktická.
Nedávala jsem tenhle prožitek už do oné reportáže, protože by se tam nehodil.
A tak jsem si ho nechala k rannímu posezení u kávy s vámi.
Po borovici Pepině, kterou jsme nakonec kupodivu našli, a která mě ohromila, mi Tomáš nabídl, že se půjdeme ještě podívat k Labi.
To slovo mi neudělalo vůbec dobře.
A nebylo to únavou, která byla vážně excelentní. Byl tu znova ten pocit.
Nechtěla jsem tam jít.
Zkusila jsem se vymluvit na únavu, ale pravil, že tedy pojedeme autem.
Dobře. Nakonec, třeba se mi to vybaví, i když jsem tu tedy patrně nikdy nebyla. Kdo ví.
Zastavil u pole.
„Tady je to kousek, opravdu, to dojdeš“
„OK“
Neměla jsem problém těch pár metrů ještě dojít, ačkoli jsem byla vážně orvaná. Bylo to jiné. Čím blíž jsme k řece byli, tím mi bylo hůř.
Pocit a strach, sílily s každým metrem.
Došla jsem tam.
Obrázky jsou zvětšovací po kliknutí
Při pohledu na řeku se to všechno proměnilo v paniku a já chtěla pryč. V tu chvíli, ten moment.
Je to takový stav, když je vám jedno kudy, třeba se prodrat křovím, nebo vstoupit na cizí pozemek, ale co nejdál a co nejrychleji.
Nechápala jsem to.
Tomáš špetku naštvaně rezignoval a vrátili jsme se.
Nedalo mi to a v bezpečí auta, jsem zavolala mámě.
„Maminko, prosím tě, byla jsem někdy v Kersku? Byla jsem někdy v Kersku u Labe?“
„Jistěže byla, Míšo, byla jsi malá, býval tam kemp od IMPRA, kde dělal táta. Jezdili jsme tam“
„??!!“
„Mami, stalo se mi tam někdy něco špatnýho?“
„No…..počkej, ano, ztratila jsi se tam, v lese..poměrně dlouho jsme tě hledali…na nic jiného si neopatuji“
„Aha…a Labe? Řeka? Co tam?“
„Míšo, nevím, chodila jsi tam s místními staršími dětmi, ten kemp byl přímo u Labe, ale nevím, nechodila jsem tam s vámi“
Alespoň kousek mého pocitu mi zodpověděla.
U té řeky se ale muselo stát mě nebo někomu něco, co jsem prostě nejspíš vytěsnila.
Co to bylo, nevím, ale zřejmě to bylo pro mě zásadní, když jsem to zapomněla.
Zapomněla jsem, i že jsem v Kersku kdy byla.
Ale pocitová paměť, ta evidentně funguje neomylně.
Pěkný den!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Foto HDR: Tomáš Žebrák
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
