Pamatuji si to moc dobře od své sestry, která mě v průběhu dětství a dospívání svými somnambulickými etudami bavila pomalu každou noc. Včera mi tuhle, řekla bych, anomálii připomněla jedna klientka, která minimálně jednou do týdne loví svého muže v noci po domě i kolem. Náměsíčnictví ale zase taková legrace není, i když historky mnohdy úsměvné jsou…

Paní se vedle běžných otázek, jaké trápí většinu klientů, co přijdou na tarot, ptala také na problém svého muže.

To, co vyprávěla, mě sice úsměvné připadalo, ale naprosto chápu, že to občas musí být zápřah.

Pánovi je něco málo přes čtyřicet a je to somnambul přímo ukázkový.

Když courá jenom po domě, tak je to vlastně výhra.

S jejím laskavým dovolením vám v krátkosti jeho model vylíčím.

Nejlepší je asi začátek jejich manželství, které trvá (i s náměsíčností) 12 let. Totiž, pán se do paní tak zamiloval, že se jí o svém aktivním spánku nezmínil ve strachu, aby o ni nepřišel.

Jednou byli na dovolené, kde sice cestoval venku kolem chatiček, ale paní to nezaznamenala.

Po té, co se k němu nastěhovala na pražský Smíchov, zažila ovšem dnes pro ni úsměvnou historku.

Jako správný náměsíčník se pán během noci vztyčil a v pyžamu kráčel pryč z ložnice. Nespala, takže to zaznamenala.

Myslela, že jde na záchod.

Nešel, šteloval se k domovním dveřím, odemkl a odkráčel ke schodišti, kde, jak paní říká, celkem jistě sestupoval dolů.

Než si vzala župan a dohnala ho, dobýval se klíčem o dvě patra níž do bytu, který byl situován na stejnou stranu, jako jejich, ale kde bydlela mladá žena, navíc Rumunka.

Ta zřejmě štrachání uslyšela a otevřela.

Pán nakráčel dovnitř.

V ten moment se naší paní shrnul ret, nechápavě ale velice zlobně se podívala na Rumunku a nedechla se, aby, jak říká, je tam seřvala oba dva, pak se sbalila a odstěhovala.

Rumunka, ale na ni prý pohlédla, přiložila ukazovák ke rtům a tiše zasyčela.

Pak jí ukázala, ať jde potichu dál.

Sice to paní moc nepochopila, ale neodporovala, protože jí došlo, že se děje něco divného.

Pán v klidu došel do kuchyně, natočil do rychlovarné konvice vodu, zapl konvici, vyndal hrnek, pak konvici zase vzal, aniž by se voda dovařila, nalil vodu do hrnku, otočil se a kráčel ke dveřím.

Obě dámy mu šly v patách.

Na to sestoupil do přízemí, postavil se před svou schránku, chvíli po ní jezdil rukou, pak se otočil ke schodišti a s klidem odešel do svého bytu, kde opět ulehl do postele.

„…byla jsem tak konsternovaná, že jsem stála mezi dveřmi ložnice dobrých pět minut a dívala se, jak spokojeně spí. Nato jsem seběhla k té ženské. Ještě stála ve dveřích, protože asi čekala, že se přiřítím. Pak mi lámanou češtinou sdělila, že „můj pán“ jí už tady v noci chodí vařit čaj bez sáčku dobře tři čtvrtě roku. Prvně se prý vyděsila, mluvila na něho, ale neodpovídal, navíc pokračoval v chůzi do kuchyně a ona se prý nezmohla ni na odpor. Pak jí prý došlo, že to neví. Nikdy mu to nepověděla, protože se styděla. A pak prý, když jsem se nastěhovala k němu, nechtěla vyvolat konflikt.

Nechal toho, až když jsme si postavili dům. Teď ovšem chodí do lesa. Pokaždé se vrátí, ale já mám strach“, ukončila vyprávění.

Upřímně mě to strašně pobavilo a dlouho jsem jí vyprávěla zážitky z mého života se ségrou a mnaželem, ale taky jsem jí musela říct, že tohle není případ pro karty, ale pro odborné lékaře.

Ona mi na to řekla, že to ví, že tam docházejí, ale bez valného účinku.

Prášky, které dostal, ho tlumí, to je pravda, ale zase ho po nich bolí hlava a žaludek. Nadto se po nich cítí unavený.

Má už asi páté. Moc to nepomáhá.

Karet se chtěla zeptat jen na to, jestli mu do budoucna nic nehrozí, jestli někam díky tomu nepadne a podobně.

Nic zlého v kartách neměl.

A to jsem jí moc přála. Má ho moc ráda. Říká, že jinak je to báječný, hodný člověk, který by se rozdal a rozhodně by ho kvůli jeho nočním toulkám nikdy neopustila.

To je fajn.

Náměsíčníků je poměrně hodně a forem somnbabulismu je celá řada.

Ne každý se drápe po římsách a chodí vařit k sousedům.

Moje ségra se pohybovala jen po bytě.

Naštěstí jsme bydleli v přízemí. I kdyby se tedy vydala na toulky kolem okapů a hromosvodů, a i v případě kluzkého podnoží by se nestalo nic horšího, než že by měla ráno bouli.

Často jsem ji v noci s oblibou pozorovala, jak se zvedá z postele, uchopí cíp peřiny a tupým výrazem odchází s duchnou v závěsu kamsi do tmy.

Přitom si někdy dokonce broukala nebo vedla záhadný, leč souvislý monolog v neznámé řeči.

Po chvilce se vždycky otočila, pár vteřin držela své tělo vzpřímeně bez hnutí, načež jej ledabyle pohodila právě tam, kde se zastavila, a v klidu dospala.

Ráno logicky nechápala.

Nejednou jsme ji našli umístěnou ve vaně, ve skříni, v pelechu u psa a podobně. Tahle záliba jí zůstala dodnes.

Somnambul, ale příležitostný a ne tak častý, býval i můj první manžel.

Svému nočnímu dobrodružství navíc dodal trochu té dramatičnosti. Několikrát za měsíc se v noci prudce vymrštil, plavmo (no, plavmo – má 130 kg a dva metry) přeskočil z postele do křesla a kryje si hlavu rukama hulákal: „Bacha, dráty! Už to padá!!“

Musím říct, že poprvé jsem se šokovaně vrhla střemhlav z gauče pod konferenční stůl a kryla se taky.

Později jsem si zvykla a jeho noční thriller komentovala většinou slovy: „Jo jo, jasně, jen se pořádně schovej, ale hlavně nehulákej,“ což neslyšel, neb spal.

Možná byl v minulém životě elektrikář, partyzán nebo převaděč. 

V noci cestovala i moje dcera Miška, ale ta došla nejdál ke dveřím pokojíčku, do kterých chvíli neúspěšně narážela hlavou a pak se zřítila k zemi kde spokojeně pokračovala ve spánku.

Ano pokračovala!

Totiž, klasický somnambul, přestože některý má i otevřené oči, skutečně spí. Tedy vůbec netuší, že se někde pohybuje, pochoduje, vaří a podobně.

Johanka to taky jednou zkusila s vanou a dokonce si pustila i vodu. Jenom si nesundala pyžamo a voda byla studená. Neprobudilo ji to. Ani my ji nemohli vzbudit.

Nakonec se nám to povedlo.

Všem nám vynadala, co jí strkáme z postele do vany a jestli jsme normální.

Podle odborníků, se při této anomálii kombinují prvky spánku a bdělosti.

Trpí tím asi 10-30 % dětí a 1-7 % dospělých.

Postižený má v tomto stavu bezvýrazný, strnulý obličej a nereaguje na okolí.

Na epizodu si ráno nepamatuje. (víme)

Stav se obvykle objevuje v první třetině noci. 

Dosud se nepodařilo prokázat přímou souvislost mezi úplňkem a somnabulickými stavy, ale nepřímo se četnost zvyšuje, ačkoli „záchvaty“ se opakují ve všech fázích Luny.

Souvislost s měsíčním světlem ovšem prokázána byla.

Spící somnambul by v noci neměl být vystaven přímému měsíčnímu záření. Ani tady ale není výsledek stoprocentní.

Některé formy této poruchy odeznívají s pubertou. Jiným ovšem „obohatí“ tato anomálie celý život.

Dědí se pouze náklonnost či procento pravděpodobnosti.

Stoprocentní léčba prozatím prakticky neexistuje. Lze ale stavy alespoň zmírnit medikací.

Říká odborný časopis Psychologie.

No, a já si říkám, když si tak přehraji vyprávění mojí včerejší klientky a zavzpomínám na dětství a první manželství, že má Tomáš vlastně kliku, že já jenom mluvím ze spaní, občas usedavě pláču, jindy se můžu počůrat smíchy, nebo recituji Šrámka. Procítěně, ovšem.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]