Ač je každý člověk originál, existuje oblast, kde reagujeme všichni stejně. Husí kůží, trnutím zubů a mrazením za krkem. Je to divné, ale je to tak.  Proč máme pocit, že nám upadne hlava, když někdo sune po dlaždičkách basu s limonádami, nebo dělá hráběmi rýhu do kovových vrat?

Například takový polystyren sunoucí se s patřičným přitlačením po skle je něco, co člověku okamžitě způsobí doslova průvan v hlavě.

Cítíme podivné trnutí spodní čelisti a následuje intenzivní potřeba inzultovat toho, kdo zvuk způsobuje, bez ohledu na to, kdo to je.

Znáte?

Pakliže se ocitnu v obchodě ve chvíli, kdy právě skladník doplňuje limonády a vláčeje za sebou na kovové tyči navrstvené basy po dlaždicovém podkladu, vyluzuje zvuk, jenž by mohl být velice efektivním mučicím nástrojem, musím urychleně odejít až k pečivu, jinak bych mu tyč patrně vyškubla a zahodila směrem k chipsům.

On to ovšem udělat musí, jakkoli je zřejmé, že v ten moment není oblíben širokým okolím a dav nakupujících prchá, odkládaje odebrání kýženého tovaru na kdykoli jindy.

Dokážete si ale představit většího hada, než je ten, který, asi jako jediný imunní, připravuje ostatním tuhle situaci naschvál?

Já ano a nikdy nezapomenu.

Měla jsem strýce….

Bylo mi třináct a mamince v restauraci na Proseku omylem sjela vidlička po talíři, přičemž se ozval zvuk – však víte.

Všichni reagovali hlasitým syknutím a maminka se omluvila.

Strýc zbystřil.

Oči se mu rozšířily. Vypadal jako kočkodan.

„He, he,“ pravil a nepřetržitě několik minut se pak jako bazilišek bavil tím, že s dementním úsměvem hobloval vidličkou svůj talíř, přičemž dokonce zapomněl, že mu stydne řízek.

Dělalo mu zjevně dobře, že druhým působí muka.

„Ale no tak, Bořku,“ ozvala se tiše teta zoufale se usmívajíc, čímž se pokusila otočit jeho úchylku v žert. Marně.

S výrazem chovance psychiatrické léčebny svou činnost nemínil opustit. Podívala jsem se na maminku, která znechuceně odložila tři čtvrtiny svého hejka.

Přišlo mi jí líto.

A bylo mi líto i tety, která se naprosto evidentně styděla až za hrob.

Rozhodla jsem se, že když to neudělá někdo jiný, ujmu se ho sama.

Chtěla jsem říci: „Ale strýčku, zanech již toho, vždyť ostatním to není příjemné“.

Nevím, jak to přišlo, že to znělo doslova jako: „Přestaň, ty debile jeden debilní!“

A statečně jsem se vztyčila.

Číšník se otočil. Lidé vzhlédli od svých porcí. Strýc odložil vidličku. Maminka vstala. Teta vstala. Já si sedla.

Na pět let jsem naši rodinu zbavila strýce Bořivoje.

Ani teta nepřijela.

Uplynula dlouhá doba.

Asi bych dneska reagovala jinými slovy, ale emočně bych na tom byla určitě podobně.

Vadí mi to stále stejně.

Zhruba před dvěma lety jsem se pídila aktivně po tom, čím to je, že tyhle zvuky rozčilují každého bez ohledu na věk, pohlaví, barvu kůže, sexuální orientaci i politickou příslušnost.

Hledala jsem nějaký výzkum, studii na tohle téma a našla jsem.

Je to celkem zajímavé.

Představte si, že tohle téma trápí lidí už od dob Aristotela!

Ovšem seriózní výzkum byl proveden v roce 1986.

Tehdy poslouchalo 25 dobrovolníků hitparádu těch neodpornějších zvuků.

Později byly z těch „vítězných“ odfiltrovány nevyšší frekvence a…

NIC. Stále k nesnesení.

Tak se výzkumníci rozhodli odfiltrovat naopak frekvence nízké 3-6kHz a…

VIDA, najednou se zvuky staly zcela neškodnými pro lidské nervy.

Čili to, co nám vadí, není výška těch „tónů“. Problém je opačný!

A to ještě není všechno. Vědci porovnali nejhorší zvuky s mnoha zvuky z přírody a víte, kde našli 100% shodu?

U varovného vyřvávání makaků!

Tak makakové zjevně vědí, co dělají!

Michaela

[sexy_author_bio]