Views: 142
„Jistě žili po svém, jednoduše. Byl to jejich život a většina ani o lepším nevěděla, natož aby po něm toužila a chtěla něco měnit. Na co taky? Kopce, lesy i půda, kterou si od hor a lesů půjčili, jim dávala málo, ale to málo bylo vším, co potřebovali. Hofer, jak je znát z jeho článků, cítil sounáležitost s krajem, do kterého se dostal víceméně za trest. Postupně objevoval jeho kouzlo, a také něco, co mu pod vousy moc nešlo – čarování, magii a Bohyně.“
Ukázka, jež asi nejlépe charakterizuje to, do čeho se na více než třista stranách ponoříte. A nevyplavete jen tak… Mám téma žítkovských bohyň spojeno s násilím a odpornostmi, které v této souvislosti byly více medializovány, anebo které mi prostě více a více zůstaly v paměti.
Vlastimil Hela se pokusil toto téma tak trochu rehabilitovat a povedlo se mu to na výbornou.
Nebudu snad zacházet do podrobností, protože to bych prozradila to, co tuto knihu dělá nesmírně chutnou a nezapomenutelnou. Snad jen to shrnu tak, že původní záměr vydat jen knihu Josefa Hofera, faráře, který na Žítkové celý život sloužil a veškeré ty bohyně, léčitelky a místní šamanky mě v celé kráse i hrůza ryze mužské celý život před sebou, se změnil v nejen vydanou jeho knihu, ale i v nádhernou mozaiku jiných informací, vlastního výzkumu autora a do textu, v němž úcta, respekt a zdravý nadhled ústí v otázku, proč se už žádné další bohyně nenarodily, proč vymřely a… vlastně si tu odpověď taky najdete samy.
Celkem jsem s autorem shodla. Je to škoda, ale… ale možná ta ALE jsou ještě důležitější.
Často se zamyslíte, často zabloudíte nad textem i do vlastních hloubek a možná, jste-li žena, ještě jinými způsoby prožijete to, co je tu psáno. Je to mystika ženství, mystika lidské duše, rovnováhy a velmi těžkého života v horách. Života, kterého by se ale místní za nic na světe nevzdali. A snad i pocítíte proč. Tu hloubku, sounáležitost, která k tomuto kraji neodmyslitelně patří.
A která je tím, co do něj táhne novodobé turisty, kteří přece jen, si z něj kousek odnášejí – jsou-li vnímaví.
„Působnost šeptuch je do značné míry ovlivněna místem, ve kterém vykonávají svou praxi. Šeptuchy žijí v oblasti Podlesí, jež stojí na křižovatce tří kultur: běloruské, ruské a polské. Život zde plyne v provázanosti s církevní lidovou tradicí, což je zajímavý fenomén sám o sobě, a šeptuchy zde mají u místních lidé velký respekt. Člověk, který by nerespektoval místní zvyky, by nikdy nebyl přijat. Jinak jsou ale šeptuchy velmi vřelé a přátelské. Už jen pobyt v jejich přítomnosti je neuvěřitelný zážitek – říká Margaret Charyton.
A jak se vlastně šeptucha stane šeptuchou?
Vědma, která cítí, že se blíží její čas, jmenuje svého nástupce. Získaný dar se musí předat. Obvyklou nástupkyní bývá vnučka nebo dcera, pokud k předání nedojde, je smrtí léčitelky tradice ztracena. Šeptucha určuje svou nástupkyni podle určitých individuálních vlastností adeptky… Samotné zasvěcení šeptuchy neprobíhá skrze nějaký zvláštní rituál, většinou jde o prostý rozhovor. Technika léčitelky se pak zlepšuje v průběhu času přes praxi…“
DOPORUČUJU. Opravdu tuhle knihu doporučuju, a to zejména tehdy, pokud vás tohle téma kdysi dávno znechutilo. Tohle je prostě dokument, který dýchá starými časy, nezkreslený současností.
O autorovi:
Vlastimil Hela (1956) pochází z Bojkovic poblíž Moravských Kopanic, kde se na Žítkové narodil jeho pradědeček. Příběhy z moravsko-slovenského pomezí i tamní bohyně ho přitahovaly od mládí a jeho prvními nesmělými literárními díly byly povídky o kopaničářích. Je autorem řady regionálních historických monografií a také publikací Ty jsi moje vstupenka do Nirvány, Umírali i za naši svobodu, nezapomínáme a Hej Joe!
Působí jako mentální kouč a lektor, vede semináře o leadershipu, zvládání času a stresu a komunikaci se zákazníky. Využívá při tom nových poznatků z psychologie, výzkumů lidského mozku a dlouholetých osobních zkušeností.
Publikuje v časopise Regenerace a je hlavním koordinátorem Keltského telegrafu (www.keltskytelegraf.cz)
Vydalo nakladatelství Eminent, 2017, www.eminent.cz
Renata Petříčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
- Rozdvojený člověk s hlavou v oblacích a nohama kdovíkde. Má slabost pro knihy ze všech úhlů pohledu, možných i nemožných. Má zvláštní schopnost vidět svět černobíle. Neumí plavat a neumí kynuté těsto. Miluje kočky, koně, lečo a postel. Ráda by si dala s Hawkeye Piercem suchý Martini. Nejlíp v bažině.