Oháníme se úctou strašně rádi, ale k čemu a komu jsme skutečně uctiví? A jak se to projevuje? Mluvíme o úctě k sobě samým, a přitom si pleteme úctu s egem tak dokonale, že to ani nerozeznáme.  Mluvíme o úctě k životu, ale bližší je nám smrt. Tak schválně, kdo a kde, a kdy je uctivý?

Ne, nebudu zlá, jen zkusím být konkrétní…

Úcta ke stáří?

Kde?

Proč tedy máme pořadníky na domovy důchodců? Pokud by každý jeden člověk svého starého rodinného příslušníka choval v úctě, vypadalo by to úplně jinak.

Mají tedy státní a soukromé subjekty, které domovy pro stařečky provozují, větší úctu ke stáří, nežli jednotlivci?

Ale kdepak, za pobyt se platí!

Tady tedy úctu jen prodáváme. Jen slovo.

Úcta k životu?

Kde?

Ve zbrojovkách?

V politice?

V potravinářství?

V ochraně životního prostředí?

V lese?

V zaměstnání?

Na silnici?

Ve farmacii?

V nás?

Možná by bylo docela zajímavé, zkusit dát někomu za úkol tohle slovo definovat a najít nějaké příklady tak, aby nešlo o paskvil, který se synonymem úcty, tedy „vážím si toho a nakládám s tím s úctou“, nemá nic společného.

Zajímalo by mě, jak by se s tím popasovaly třeba děti ve škole, které namnoze nemají ani ponětí, že hamburger byl před tím kráva a odložená babička, kterou vidí jednou za půl roku je běžnou normou.

Jaké příklady lidské úcty k čemukoli by žáčci udali, kdyby museli před tím přemýšlet, zda se tak děje skutečně upřímné pohnutky?

Klidně se zkuste sami zamyslet … a bude vám smutno.

Ve skutečnosti si totiž nevážíme doopravdy a upřímně, tedy tak, abychom se po rovině jednotlivců takto chovali, absolutně ničeho, ani sebe sama.

Kdo z nás zná a ctí hodnotu druhého člověka?

Kdo z nás zná a ctí hodnotu vlastní bytosti?

My o tom jenom mluvíme.

Jediné, co doopravdy uskutečňujeme, je naplňování vlastních potřeb za cenu ničení, lhostejnosti, sobectví, pokrytectví, falešné solidarity a jisté sebevraždy v konečném důsledku.

Ať už jako jednotlivci, jako rodiny, jako společnosti, jako státy, jako živočišný druh.

A to ve všech oblastech, rovinách, měřítcích a kontextech.

Jsme nejen bez úcty k čemukoli, ale i bez sebeúcty.

Dokonce bez pudu sebezáchovy.

Chci jeden jediný příklad chování moderního člověka, které by bylo možné hodnotit jako ryze uctivé bez toho, aby z toho na konci takového počinu nějak profitoval.

Nejen ekonomicky – jakkoli!

Jeden příklad!

(Snad na nějaký přijdete, věřím, že ano, a to výchovné na tom bude cesta, kterou v mysli vykonáte, než se k tomu dostanete po tom, co fůru věcí, které vás prvotně napadnou, budete muset vyloučit, abyste dodrželi postup)

Já budu jen zatím pokračovat v myšlence, a to jediným obsáhlým příkladem.

Co by se stalo člověku, kdyby mu někdo sebral plíce?

Co by se stalo jakémukoli ŽIVÉMU tvorovi, kdyby přišel o dýchací orgán?

Mohou mít všichni živí tvorové na planetě Zemi jedny plíce?

Co se stane všem živým tvorům, pokud přijdou o společný dýchací orgán?

Modří už vědí, o jakých jedněch společných plících mluvím, a proč to dělám v kontextu s úctou, kterou jsem rozdrobila, ale kterou zase poskládám do jediného modelu?

Věřili byste tomu, že před pouhými 30 lety zabíraly deštné pralesy rozlohu 14 milionů kilometrů čtverečních planety Země?

K dnešnímu dni je to 5 500 000 km2 !!!

Jen za 30 let!

Každý rok ukrojíme ze společného dýchacího orgánu, bez kterého umřeme spolu se vším živým, zcela vědomě a bez úcty k čemukoli, tedy i bez základní úcty k životu svému vlastnímu, 30 milionů hektarů !!!!

KAŽDÝ ROK!

Každý rok zabíjíme nejen všechno živé, ale i sebe, abychom měli:

Více dřeva (mahagon, teak, meranti, eben – vyzrávají celá staletí, tudíž jsou nenahraditelné!!)

Více hovězího dobytka, (je to nejlevnější zdroj)

Více vytěženého materiálu (kupříkladu bauxit, železo, měď)

Více stavebních ploch

Více farmaceutických přípravků (celou čtvrtinu ingrediencí na výrobu léčiv poskytuje deštný prales)

Více ropy.

Díky této uctivé péči

Se každým rokem zhoršuje a zcela mění především klima na celé planetě, protože je to právě deštný prales, který udržuje rovnováhu klimatu.

Nic jiného v měřítku, které potřebujeme, k udržení rovnováhy klimatických podmínek NEMÁME!!

…se každým rokem připravíme o kus plic, protože není možné, aby planeta dýchala (tedy všechno na ní, i my) bez deštného pralesa.

Za třicet let jsme snížili kapacitu svých plic o více, než polovinu.

Tím jsme si zařídili nejen zhoršené dýchání, ale také jsme se obohatili o extémní klimatické jevy, které nás zabíjí a budou zabíjet čím dál víc.

Do toho se budeme čím dál víc dusit, ale sedět na ebenu, jezdit po silnicích, jíst maso, obchodovat.

Dokud sebe a všecko neudusíme.

Protože obnova pralesů na místech, která byla vylesněna a zničena, je otázkou staletí až tisíciletí. A člověk, i kdyby nakrásně chtěl, pro to prakticky nemůže nic udělat!

V oněch pralesích vedle POLOVINY VEŠKERÝCH ŽIVOČIŠNÝCH DRUHŮ PLANETY, doposud žije také 140 MILIONŮ LIDÍ!!

Lidí, kteří mají v úctě každý strom, keř, plod, zvíře, rostlinu, tvora…kde starý člověk znamená moudrost, zkušenost a požívá maximální, skutečné ÚCTY.

Lidí, kteří z naší moderní „vyspělé“ civilizace nikdy v životě neviděli nic víc, než čáru na nebi od letadla!

Od začátku 21. století jsme my, kteří o úctě nevíme ani tolik, kolik zahrnuje vlastní stará babička, či pouhé vědomí o tom, co jíme, vyhubili celých 87 kmenů obyvatel deštných pralesů – tedy živých lidí.

A k tomu miliony zvířat, rostlin a to celé proto, abychom rychleji sami zemřeli, COŽ VÍME!

Neznám nic a nikoho na téhle planetě, kdo by o úctě věděl méně, nežli my.

Kdo by si méně vážil života, života druhých, i svého vlastního bytí.

V zásadě nám přijde „výhodné“, zničit to, díky čemu jsme naživu, a k tomu hodovat z košíku jedovaté houby, protože přece neumřeme hlady!

Nejsme sapiens.

Jen homo.

A to ještě stěží.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]