Můj první manžel byl u dojemných filmů rafinovaný. Znenadání se vztyčil jako kobra a poněkud prkenně odkráčel, zatímco já vzlykala, jako placená plačka. Zelenou míli mi prostě beze slova vypnul s tím, že mi jde o život. Pak to dokoukal sám. Zaslechla jsem, že má rýmu. No nevím, jak by to dělal u tohoto filmu. Bylo by to „Odcházení“ II. Ale stojí to za to!

Ačkoli jsem citlivka a je zajímavé, že každý den relaxuji u kriminálek, kde se lidi vraždí o sto šest a v klidu večeřím, u téměř vyvražděného Midsomeru, jakmile jde o děti, zvířata a těhotné ženy, nedávám ani setinu toho, co mi nevadí ve zločinem zmítaném Las Vegas.

Vzpomínám si na jeden film, co jsem taky nikdy celý neviděla.

Šlo tady o psa. Bílý Bim, černé ucho, se to jmenovalo.

Ten mi pro změnu vypnul otec po tom, co jsem zcela bez racionálního důvodu vrhla do prostoru vidličku, co byla původně součástí párku s kaší, ve chvíli, kdy byl psík uvězněný tlapkou v kolejišti a právě jel vlak.

Dodnes nevím, jestli přežil, asi ano, každopádně dík včasnému zásahu, jsme možná přežili oba plus televizor.

Vlastně jsem od Zelené míle neviděla film, u kterého bych řvala doslova jako hyena.

Slzela jsem u Titanicu, ale jenom trochu, protože jsem si říkala, že by se na ty dveře prostě vešli oba.

Slza mi kanula u Armagedonu hned na několika místech.

Bulím pokaždé u Tenkrát na západě, rovněž v několika výživných momentech…(Ano, přesně, když zastřelí toho kluka)

Ale Psí poslání, to jeden vyje jako šakal, aby se za chvíli usmíval doslova infantilně, blaženě a nakonec hýkal dojetím a vypadal ještě dvě hodiny po té, jako pulec.

Navedl mě na něj Tomáš.

Díval se na to v ložnici na on – line, zatímco já psala. Potom vyšel a já myslela, že ho někdo bil do obličeje a pak mu ho něčím poleptal oči.

„Na to se podívej, to se ti bude líbit“, řekl, a dvacet minut strávil s Ječmenem v pelechu. Pak ho přecpal piškotama a šel spát.

S Ječmenem.

Podívala jsem se o tři dny později.

Jestli vás tu lanařím do nějakého masochistického zážitku, veskrze velice nepříjemného, co vám způsobí mnohonásobné zduření celého obličeje, bez jiného efektu?

Vůbec ne!

Už dlouho jsem neviděla film, jehož téma není nijak extrémně nápadité, nejde o nějaký nový úhel kinematografie, ani o biják plný nových efektů a výdobytků filmové, trikové techniky, a přesto je to velice krásné ve své jednoduchosti, citovosti … je to pohlazení.

Pokud máte psa, budete k němu mnoho hodin po té přistupovat tak nějak jinak.

Do chvíle, než něco zvrhne, pošlape, pomočí, rozškube či sežere.

Ale stejně… ono to v člověku zůstane, jako vůně.

Jo, je to film, co člověku navoní duši čímsi strašně jednoduchým, ale moc hezkým.

Něhou.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]