Opět máme ty svatomartinské oslavy poněkud komorní. Žádné moc velké křepčení nám epidemická situace nedovoluje a pochybuji, že vás nějak uspokojím, když řeknu, že Sv. Martin by nás pochválil, i když není epidemiolog. Ale to nic, ani covid, ani asketický světec nám jistě neubere na křupavosti husí kůrčičky, lahodnosti červeného zelí a nadýchanosti domácích houskových a bramborových knedlíků.
Každopádně Svatý Martin, tento dietář by z našeho hodování byl asi dost v šoku. Kde se vlastně vzalo spojení prohnutých stolů, hodování, husí pečínka s tímto přísně asketickým mužem?
Vedle husičky ho spojujeme především s příchodem zimy a posadili jsme ho na bílého koně. Jeho hlavním úkolem pro dnešní den, je tedy dovalit sníh.
Jak jsem ale uvedla v anotaci, Martin byl taky poustevník, asketa, dobrodinec a zapřisáhlý abstinent.
Podle jeho původního curriculum vitae byl synem římského důstojníka a narodil se někdy kolem roku 316.
Rozhodně nikdy nechtěl být vojákem, ale tak nějak po mnichovsku byl vzat k císařskému jezdectvu. Nebyl z toho vůbec nadšen. Byl to dobrák od kosti a urputný odpůrce uniforem. Na osud ale nenaříkal.
Spíše ho zajímaly osudy druhých.
Proto také, když se jednou na svém koni, ve skutečnosti barvy blíže neurčené, vracel z ležení a spatřil promrzlého polonahého žebráka, vzal svůj meč….. a …. rozpůlil si kabát.
Jednu půlku si nechal a druhou dal žebrákovi.
To neuniklo bystrému oku Ježíše Krista a v noci se mu zjevil oděn do půlky kabátu. Možná byl ten žebrák sám Kristus a chtěl ho vyzkoušet a odtud se v pohádkách vzal kouzelný dědeček. (i chytrá horákyně možná 😉).
Martin se každopádně hned po tomto snu nechal pokřtít.
Za další rok byl propuštěn z armády a mohl se naplno věnovat charitě, pomoci potřebným a velmi skromnému životu.
Žil v chatrči ve Francii jako poustevník, nepil alkohol a jedl jenom zeleninu. Rozuměj, Martin byl vegetarián.
V roce 372 se stal biskupem v Tours.
Nadále žil ale skromně, až asketicky a nenasával ani mešní víno.
Chudák….
Ten kdyby dneska viděl svatomartinské hody a lahve vína, přecpané bližní, co se jim husí sádlo blýská na bradě a ze zapíjení pečínky si koledují o žlučníkový záchvat, ten by se hrůzou vyvrátil z toho koně.
Martin je jediný svatoušek, který nezemřel mučednickou smrtí někde v horké smůle, ale sešlostí věkem v 81 letech a skonal jako skromný muž.
Jak se k němu tedy dostaly husy a vinné dýchánky, by možná zajímalo i jeho samotného.
No možná tu ale máme první komerci.
Sedláci potřebovali prodávat husy, tak je našroubovali na Martina, o kterém se říká, že se před vojáky jednou schoval v husím hejnu, ale to je podle mého právě základ onoho reklamního triku.
Vinaři mají zase v listopadu už první lahve a je jen s podivem, že Martin nevyfasoval taky nějakou legendu o tom, kterak se někde zpumprdlikoval.
Ale ani nemusel.
Víno jsme na něho našroubovali i bez legendy, a tak snad jediné, co by Martin neohodnotil jako jeden ze sedmi hříchů (obžerství se jeho jménem přímo nabízí) je ten bílý kůň a sníh.
To by alespoň sedělo na toho podchlazeného žebráka.
No vidíte… zase je všechno jinak.
Ale co, husa je připravena, péct by se měla 12 hodin, svatomartinské má asi už každý ve špajzu a Martin přijede na koni, byť těžko bude bílý.
A s ohledem na to množství jedniček, které s ním přichází si můžeme v 11:11 i něco přát.
Řekla bych, že tím přáním bude rozhodně hodně zdraví! 💓
Michaela Kudláčková
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
