Napřed jsem myslela, že bude toto téma pouze do ranní kávy, ale pak jsem si řekla, že v kontextu s tím, při jaké příležitosti bylo zmíněno jméno paní Ley Vivot, že je to asi na delší povídání. Dost mě mrzí, ač to nikomu neberu, že lze nahlížet stejně na projev hlavy státu a tvorbu mezinárodně uznávané sochařky…

Předem článku bych ráda ujistila všechny, že text není v žádném případě ofenzívou vůči komukoli. Jsem liberál a nemám potřebu vnucovat vlastní názor nikomu.

Chtěla bych spíše vysvětlit, nebo polemizovat o tom, zdali je vůbec možné postavit na rovnou linku umělce a jeho osobitou tvorbu a veřejný slovník hlavy státu.

Logicky se nemusí můj úhel pohledu sejít s jinými úhly, tedy s názory ostatních.

Přesto mi to dovolte.

V diskuzi pod článkem, který napsala Tora, a ve kterém se vedle tolik diskutovaného a kontroverzního vyjadřování současného prezidenta, zamýšlí i nad spoustou jiných věcí stran televizního vysílání a jeho hodnotového obsahu, se objevilo i srovnání v souvislosti s mravokárci.

Je tu umístěna fotografie sousoší, které je replikou stejného díla, které v originále stojí v kanadském Torontu.

Sousoší, jak jsem musela vysondovat, si zakoupila společnost Sazka ke svému výročí a umístila jej před svou hlavní budovu v Praze.

„Bench of Vices“ can be found at the Czech Lottery Corporation „Sazka Sportka“ in Prague, Czech Republic.

Dílo kanadské autorky českého původu Ley Vivot je možná pro někoho nepřípustné, protože klečící žena jaksi nemá spoďárky.

To je pravda, pipinka je detailní a viditelná i dětem, jak se v příspěvku zmiňuje, ovšem je dobře si všimnout, jak se takové zvědavé dítě či kolemjdoucí musí snažit, aby zahlédl tu „hrůzu“. Je třeba pokleknout do pozice oné ženy.

Nutně nemusí mít každý pro obdobné motivy osobní pochopení a klidně to někomu může přijít nemravné.

Mohou existovat i tací, kteří nebudou v noci spát ze strachu, aby ono dílo náhodou nevidělo jeho dítě, které by mohlo utrpět mravní trauma. ( v této souvislosti by mě zajímalo, jaký modelový systém by si ono dítě odneslo, kdyby poslouchalo Hovory z Lán)

Přesto si myslím, že pohlížet na umění jen sledováním detailů, nikoli celku a bez kontextu s tím, co vlastně takové dílo symbolizuje, kdo je autorem, jaká jiná díla vytvořil a bez toho, abychom znali motivy tvůrce, mi přijde podobné, jako v báječném starém filmu Mravnost nade vše, kde se autor již před mnoha lety zamyslel nad pokrytectvím a tmářstvím.

Nezastírám, že se mi osobně nejen příčí projevy pokrytectví, ale také nepopírám, že se mi tvorba Ley Vivot velice líbí.

Dnes šestašedesátiletá Lea, vlastním jménem Drahomíra Hekelová se narodila v moravských Horních Temenicích.

Své dětství hodnotí jako velice problematické a smutné.

Na jejích stránkách si můžeme přečíst, že Lea byla vychovávána u cizích lidí, jejichž výchovné prostředky popisuje jako drsné.

Přečteme si o tom, jak trávila dny a noci sama na lavičkách v parcích.

Chceme-li hledat zárodek její umělecké činnosti a směru v jejím životě po vzoru pana Freuda, pak je Lea přímo ukázkový materiál.

Dětství bez lásky, drsná výchova, osamění, zabitý snoubenec, odmítání, emigrace…

Ze země utekla v kufru auta italských turistů a přejela hranice komunistického Československa do tehdy západního Německa.

Zde odmítla politický azyl. Odcestovala do Kanady a rozhodla se pokračovat ve studiu.

V Čechách absolvovala Lea Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze.

Následně pak v Itálii prošla několika sochařskými kursy modernisty Marina Mariniho na Academia di Brera.

Po té vystudovala univerzitu Ontario College of Art v Kanadě, a pak v New Yorku ještě Art Student’s League.

„Lea Vivot je produktem poválečné komunistické Europy. Má pozoruhodného ducha a neuhasitelnou žízeň po životě a tvorbě. Navzdory životním zkouškám a strádání byla schopná překonat noční můru dramatických začátků, nezkamenět a statečně se nakonec realizovat jako umělec.

A to osobitý a významný umělec, kterým bezesporu je „.

Takto hodnotí Leu Vivot ERICK FRIEFELD, předseda Ontario College of Art v Kanadě.

Díky alespoň rámcové informaci o životě toho, kterého umělce, můžeme se na jeho tvorbu podívat jeho očima, jeho životním příběhem.

Podívám-li se já pohledem paní Ley, pak smekám.

Chápu, proč jsou nejčastějšími náměty lidé, proč jsou díla jako živá, byť jsou bronzová a proč nejčastěji líčí rodiny, páry, matky a děti.

Vidím v tom touhu po interakci s veřejností i za cenu nekonformního podání a mnohdy šokování holou realitou bez předsudků a dogmat.

Vnímám touhu po svobodě a hodně z toho, čeho se jí nedostávalo v době, když to tolik potřebovala.

Chápu, proč lavičky, proč zamilované páry, proč maminky…

Lea na svá lavičková díla ráda přidává rovněž vzkazy pro kolemjdoucí, pro ty, které oslovuje. Na mnoha místech v mnoha zemích nalezneme u děl s dětskými motivy Leou ručně psané zprávy vyjadřující naděje a obavy dětí.

Její sochy vypráví příběhy i žádají o pomoc, pozornost a věnování se realitě v její holé podstatě. Mnohdy nepostrádají humor a nadhled.

Lea Vivot je umělec a velice nadaný člověk s hlubokou duší i statečná žena, která namísto žehrání na osud dokázala téměř nemožné.

Dnes je uznávaným tvůrcem a repliky jejích děl skupují hotely, společnosti, města, divadla a kulturní i sportovní areály po celém světě za vysoké částky.

Jakkoli může její syrový přístup mnohé pohoršovat, stále jsou tu lidé a není jich málo, kterým sousoší, grafiky, dřevěné sochy, terakoty a malby Ley Vivot učarovaly.

Lea Vivot je umělec a jako člověk obrovský formát.

Možná není od věci se třeba jen podívat na její stránky a fotografie děl, ačkoli je pořád určitě působivější si u nich na chvilku třeba jen sednout.

http://www.leavivot.com/

Osobně to udělám, jen co pojedu kolem budovy Sazky, nebo kolem Sazka Arény, nebo některého z mnoha pražských hotelů.

Protože za sebe, s nahotou v jakékoli podobě problém nemám, s uměním už vůbec ne, a přesto, že detaily zpodobněné paní Leou na zmíněné soše mě, řekněme zaskočily svou životností, rozhodně mě nepohoršily.

Umění je holt umění.

Antické sochy, jsou také nahé a jiné sochy tvoří umělci dokonce z lidských těl!!

Máme muzea erotiky a děti se dnes učí o historii psychologie v souvislosti s léčbou hysterie pomocí orgasmů.

Kdyby ona paní, která leží v klíně muže, který má možná v ruce výherní tiket, tudíž je její poloha z mého pohledu také dobrým humorem, měla na sobě spoďáry, změnilo by to něco na faktu, že žena prostě má pohlaví stejně, jako muž?

Zazněla otázka, co říci dítěti u takovéto sochy?

Jak mu to vysvětlit?

Nevím, jak všechny děti, ale ty moje by rozhodně žádné vysvětlení nepotřebovaly.

A teď zpět k tomu srovnání.

Je vůbec možné, srovnávat hospodský slovník hlavy státu s dílem uznávaného sochaře?

Lze vůbec srovnat nedostatek sebekontroly, absenci emoční inteligence i obyčejné slušnosti člověka v nejvyšším úřadu republiky s JAKOUKOLI I TŘEBA SEBEHNUSNĚJŠÍ SOCHOU?

Tak můžeme té paní u Sazky zakrýt pipinku.

Kdo ale zakryje ústa Miloše Zemana?

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]

Zdroj fotografií: www.leavivot.com