Včera jsem se nad sebou zamyslela, jako ostatně pokaždé, když prostě nejsem schopna jít kolem žebráka, odvrátit pohled od jeho smutných očí a pokračovat s vědomím, že by mohl pracovat, kdyby chtěl. Pro mě je prostě strašně těžké žebrákovi nedat, byť to možná není správné. (Nech si ten úšklebek, Tome, řeč je o povolání). 

Jaký stupeň zaujímá vaše srdce na stupnici tvrdosti?

To moje je někde mezi pastou a želé.

Nejsem schopna projít z hořejší části Václavského náměstí do spodní bez toho, abych byla „lehčí“ o několik desítek korun. Prostě neumím nehodit do klobouku sehnutého starce s jednou nohou a vyšeptalým psem.

Včera taky.

Lomil se v pase a tělo opíral o zeď metra. Normálně bych tam nevkročila díky své schýze z podzemí, ale v areálu se nachází nový pekař a já moc chtěla teplou housku.

V ruce jsem žmoulala padesátikorunu, co jsem vyhrabala v kaslíku auta a zastavila cíleně kvůli té housce. Mínila jsem teplým pečivem obdarovat i holky v baru.

Jsem fakt exot.

Ano, minula jsem ho s tím, že jiné peníze, než ty na housku nemám u sebe. Zaznamenala jsem jeho vyčítavý, ale smířený pohled.

Paranoiu, která mě záhy postihla, než jsem došla k pekařství, bych vám nepřála.

Chudák. Stojí tam a mine ho hafo lidí. Má hlad. Je ošumtělej. Možná má za sebou strašně těžkej život. Nemá nikoho. Je mu trapně. Je to žebrák…

A ty?

Máš práci, děti, jsi zdravá, máš kde bydlet, máš maminku, tátu, sourozence, není ti zima…. A ta pajda? Doma máš jinou a housku si jdeš koupit na chuť…

Tu housku jsem si za těch pár vteřin stihla tak zhnusit, že už mě to nebylo vůbec líto.

Jo, obrátila jsem to a dala mu tu padesátikorunu.

„Vy jste dobrý člověk, vás má Bůh rád“, pravil.

„Asi jo, pane. Hodně štěstí“, povídám.

A došlo mi, že má třeba pravdu.

Jsem de facto šťastný člověk. On ne. Mám dobrý pocit a na housku kašlu. Doma jsou nakonec nějaké pěkně gumové. Je mi jedno, co dělá ten člověk s penězi, které vyžebrá. Je mi to prostě jedno. Ona by mi ta houska s vědomím, že jsem ho minula jako lány, stejně nechutnala.

Ne, pokaždé je člověk pochválen

Doma jsem si vzpomněla ještě na jednu historku s žebrákem.

Je to dlouho, asi dva roky. Často na to vzpomínám.

Tuším to byla Mostecká ulice, Praha 1.

Jak jde o dítě, jsem ztracená.

Už z dálky jsem ji viděla. Maličká, umouněná, zhruba čtyřletá holčička navlečená do, dnes bychom řekli, vrstveného oděvu, který ledabyle plandal. Pobíhala od jednoho člověka k druhému. Okamžitě jsem vyhodnotila, že se to ubohé dítě ztratilo.

„Mám hlad,“ pravila, když jsem k ní s kamarádem došla.

Měla překrásné, obrovské, téměř černé oči, které na mě nešťastně hleděly ze snědého obličejíčku.

„Bože, dítě, jak dlouho tady pobíháš, beruško?“ divže jsem se nerozbrečela.

 „Hlad,“ opakovala.

Hlavou mi proběhl okamžitý plán bleskové akce. Napřed tomu ubohýmu dítěti opatřím něco k jídlu, a pak zavolám policii.

Vzala jsem ji do náruče a očima vyhledala obchod s potravinami. Držela mě kolem krku a já měla intenzivní potřebu ji v ten moment adoptovat.

„Neboj se, miláčku, půjdeme teď papat.“

V ten samý okamžik se ovšem přihnala tlustá žena a opilý muž a na celou ulici vřískali rumunsky. Rvali mi mého naleznece z rukou a v lámané češtině jsem identifikovala slovo „únos“ a záhy „peníze“.

Došlo mi to. Pozdě, ale přece.

„Jak si to představujete, vy jedna zlá osobo, posílat takhle malé děcko žebrat, aby se ten váš mongol mohl zpíjet do němoty?“ oplatila jsem ji česky a rovněž patřičně nahlas.

To už jsme působili jako parádní atrakce pro řadu turistů i místních. Kamarád mě vláčel pryč se slovy: „Tohle tady vážně nevyřešíš.“

Zpoza rohu se blížila skupinka – patrně zbytek rodiny. 

„Chci to řešit,to ubohý dítě…“ bojovala jsem srdnatě.

„Nechceš!“

V poslední chvíli jsem té malé vtlačila do ruky stovku.

Je to těžké.

Postupem let jsem nabyla dojmu, že není na nás soudit a ani posuzovat. Nelze si prostě udělat plánek, kdo co potřebuje a kdo ne. Není to naše věc. Jde o princip.

Pokud bych měla přemýšlet tak, že jestli pošlu DMS, dám pade žebrákovi, obdaruji rumunskou holčičku, činím akt, který bude zneužit, nemohla bych obětovat ze svého potřebnému nikdy a NIC.

PROTOŽE VŠECHNO JE ZNEUŽITELNÉ.

Jenže, to není o tom, co s tím naším darem bude dál, ale že jsme ho vůbec schopni.

Pokud někdo využívá sociálního cítění a účasti druhého, je to špatné.

Nicméně ten, kdo dává, nedobrým není.

Motivace je tím, co by nás mělo vést k dobročinnosti.

Je to opak lhostejnosti a ta zabíjí. Možná efektivněji a častěji než samotná nenávist.

Nikdo nikdy neví, jak zítra sám skončí.

I já mohu skončit jako Žebráková 

Michaela

[sexy_author_bio]