Vím, že nic nevím

Během základní školní docházky učitelé vyvinuli značné úsilí, aby do mne vpravili to, co osnovy požadovaly. Bez ohledu na to, zda jsem zrovna toužila být popelářem, kavárenským filozofem nebo přístavním povalečem, většinou jsem doufala, že takové blbosti nebudu ROZHODNĚ ve svém životě potřebovat. Skoro se mi to splnilo. 

Nejezdím na kuka voze ani nedopíjím lahve do dna v žádné z větších přístavních metropolí.  I přesto se mi málem splnilo, že bych mohl většinu těch otravných vzorců a formulek zkrátka vypustit a dál se spoléhat na to, co poví google. Jenže to bych si nesměla pořídit děti.

Dokud byly ve školce, měla jsem navrch, protože jsem zvládla zavázat tkaničky a přečíst jídelníček na týden dopředu. Ještě nástup do základky byl fajn. Jste kápo, když obrátíte oči v sloup s prohlášením: „Jak může být někdo tak tupý, že přinese kouli z násobilky.“

Ještě, když bylo potřeba spočítat, kolik lízátek si koupí Maruška za padesát korun, když jedno stojí koruny dvě, měla jsem ramena. Jenže pak přišly zlomky…pak ještě složitější zlomky…vlastně složené zlomky. Aniž by mi daly šanci se s nimi blíže seznámit, začaly se objevovat v rovnicích.

A pak i v nerovnicích, které mi byly odjakživa velkou neznámou.

I tady se to neznámými jenom hemžilo. A vlastně to byla přesně jedna z těch věcí, o kterých jsem byla skálopevně přesvědčena, že je mohu s klidem vypustit z hlavy, protože nikdo jiný než naše seschlá matikářka je nikdy ze mě nebude mámit. Vysušená profesorka a naše pubertální dcera.

A dceru nenapadlo nic lepšího, než se obrátit na mne.

Od té doby, co jsem jí naposledy vysvětlovala nějakou dějepisnou kapitolu propadla dojmu, že pamatuji vše od Tutanchamona a dinosaurů až po Marii Terezii a sametovou revoluci. Takže tohle snad vydoluji stejně svižně jako detaily popravy sedm a dvaceti českých pánů. A to i přesto, že jsem včera zapomněla na jejich svačinu do školy.

Ale to bych nebyla já, kdybych přiznala potupnou porážku.

Nedala jsem se.  „Pokud jsi něco nepochopila, měla jsi požádat učitele nebo kamarádku,aby ti to  vysvětlila.“ Jasný, jen se nenamočit, mohla bych utrpět frakturu ega. Zachovala jsem poker face a direktivní tón. Mezitím dcera začala natahovat moldánky, protože zítra ráno se bude psát písemka, která rozhodne o její známce z matematiky. Ví o ní sice již od vánoc, ale až do dnešního večera doufala, že se to nějak samo …asi….možná vyřeší, anebo učitel onemocní nějakou strašlivou chorobou a smrtelné křeče mu nedovolí rozdat písemku.

V lepším případě, mu vysoká horečka zatmí vědomí a on vykouzlí na pololetní vysvědčení jedničku z hromady jinak nevalného hodnocení.

Vztekle a z lítosti jsem popadla její sešit s přesvědčením, že ze zápisu pochopím, o co tady jde. Samá X, občas Y,  rovnice delší než recept na kohouta na víně a spousta malůvek, hrobečků, srdíček a vzkazů typu: „Matematika je blbá…..Chcípnu, jestli nezazvoní…..Ty vole rovnice, voser…“

Většina zápisků byla vyvedena růžovou propiskou. Proti tomu celkem výrazně vystupovaly rudé jednoslovné výkřiky strohým učitelským rukopisem: „Úprava!….Slušně!!….Výpočty!“

Pochopila jsem, že tento zdroj víc nevytěžím. „Dones učebnici. Na které straně jsou tyhle úlohy?“

„Jak to mám jako vědět? Asi padesát nebo devadesát dva nebo tak nějak něco mezi tím…“ Zabila bych ji. Neodsoudili by mne. Jsem o tom přesvědčena. „Co vlastně víš?“

„Monča říkala, že X je tři.“

Popadla jsem notebook a začala internetem prohánět hesla, o kterých jsem se domnívala, že patří ke změti čísel v dceřině sešitě. Docela mne překvapilo, kolik lidí má touhu sdílet na síti návody na řešení matematických úloh. Ještě víc by mne zajímalo, kolik lidí to čte a kolik jim rozumí.

Já ne.

Ztratila jsem se. To není nic divného, protože já i z receptu na kuře ála bažant umím udělat svíčkovou. Když jsem v řiti…improvizuji.

A já v řiti byla.  

Čím déle jsem na čísla v sešitě koukala, tím víc mne bolela hlava. Dceři jsem vysvětlila, co si myslím o jejím přístupu ke vzdělání. Takže si šla pro druhý balíček kapesníku: „Stejně tyhle blbosti nebudu nikdy v životě potřebovat.“

Přestože jsem zadala požadavek hledat stránky pouze česky, zdálo se mi, že google hovoří nějakou cizí řečí.

Můj zdravý rozum právě zažíval období temna. Když už jsem to vůbec nečekala, objevilo se světlo na konci tunelu. Malinká jiskřička. Jako když lidé stiženi amnézií po letech najednou přiřadí správné jméno k povědomému ksichtu. Neví sice, jestli je to úředník z finančního úřadu nebo milenec, ale ví, že je to Karel a má dvě kočky.

Mé procitnutí bylo stejně objevné.

Nevydolovala jsem sice z mozkových závitů žádné informace o vlastnictví jakýchkoliv zvířat, zato se objevilo několik formulek. Pokusila jsem se je napasovat na barvami hrající rovnici v sešitě. Metoda pokus omyl přinesla po třech hodinách své ovoce.

„Iks je tři !!!!“ zařvala jsem vítězně. To probudilo dřímající dceru.

Druhý den jsem hned po příchodu domů zpovídala dceru: „ tak co, jak to dopadlo?“

„Učitel nevěřil, že už to umím, tak jsem mu to na tabuli musela přepočítat.“

„No a?“ cloumala se mnou netrpělivost.

„Prej tohle ještě neviděl.  A myslí si, že se to od první republiky ve školách nepoužívá.“

Zřejmě jsem při meditaci nad googlem během lehké ztráty vědomí vydolovala vzpomínky na základní docházku některého z předešlých životů.

Na to kadí Bílej tesák.

Je to tam. A já jen doufám, že nebudu muset v brzké době opět oživovat jedno z těch bílých míst, kdy jsem namísto výkladu ryla do lavice svůj vulgární názor na pedagoga.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]