Odnepaměti říkají lidé „to za našich mladých let nebývalo“. Říkala to moje babička, máma a já se taky přistihla. Zdali je generace od generace horší, nevím. „Co z těch dětí vyroste“… je otázka. Zdali za růst násilí mohou počítače a televize, je také sporné, protože i bez televizí se válčilo a mordovalo. Asi bych to takhle nestavěla. Protože z mé dcery by teď byl masový vrah, proti kterému by německý Gürten byl neškodný introvert. Johanky generace vyrostla na slizu. My na víle Amálce a stejně se mordujeme.

Když bylo Johance deset let, dospěla jsem k závěru, že Víla Amálka nejspíš „zmorfovala“ (nebo co), a stal se z ní pterodaktyl s laserem ve skafandru…

V dobré víře jsem platila dětský kanál, kde jsem očekávala pohádky typu Krteček, Rákosníček, Křemílek s Vochomůrkou, Káťa a Škubánek, Maková panenka. Těšila jsem se, že se vrátím i já na chvíli do dětství.

Po celkem krátké době mi došlo, že buď nemám tu správnou průpravu, nebo málo fetuji.

Začla jsem se o své dítě i bát a vzpomněla na babiččinu památnou univerzální větu… „co z ní jednou vyroste“

Abych přežila hodinu u dětské televize, musela bych se vybavit patřičnou dávkou sedativ, šlehnout si, čichnout a vypít i vykouřit něco zakázaného.

To proto, že scénárista i výtvarník díla, na které u vytržení zíralo mé dítě, to udělali také, a to před tím, než vytvořili pořad!

Dětské kanály jsem odhlásila, když jsem jednou připravovala svíčkovou, zatímco Johanka ve stavu nemocných trávila celý den u televize.

Během tří hodin jsem se musela několikrát podívat, jestli sleduje opravdu dětský kanál, protože to, co ke mně doléhalo, mi spíš připadlo jako zvuky dokumentu z druhé světové války.

„Zabiju tě! Zabijeme je, zabijou nás, zabili ho… ji, je, VŠECHNY!“

„Morfujeme! Ooo, bože, umírám, pomozte! Jsem rozdrcená, rozpadám se! HURÁ, VŠICHNI UMŘELI!“ 

(Hirošima? Na dětské televizi??)

Průběžně jsem se chodila přesvědčovat, jestli i obrázky odpovídají tomu, co slyším, a pomalu mi docházela trpělivost.

Namísto Rákosníčka – Jakási obrovská zelená rozžvýkaná hmota odtrhává kousky svého rosolovitého těla a hází jimi na hranaté postavičky, které se pomalu za úpění rozpouštějí. Jiné postavičky střílí z laserových zbraní po hmotě. Řev a střelba.

Hmota se ve smrtelné křeči zmítá na fialové zemi. Ještě se zvedá, aby se vzápětí rozplizla a zasáhla rozteklým tělem některé postavičky s lasery. Přichází (snad) nějaký chlapeček, který v sekundě zelená v obličeji a zvrací. Řev a sténání.

„Johanko, já to přepnu, ne?“

„Prosím nééé, mě to baví!“

Místo Amálky – Holčička s hlavou šestkrát větší než tělo, očima nápadně připomínajícíma člověka stiženého Basedowovou chorobou a ústy tak obřími, že by bez problému zhltla sama sebe, střílí jakési plivance po učiteli, který visí nalepen chodidly na stropě. Později on střílí po holčičce jiné plivance – pro změnu modré. Řev a zvuky střelby.

„Johanko, to tam není jiná pohádka?“

„Ne – tahle je dobrá.“

Místo Křemílka s Vochomůrkou – Několik „lidí“ skáče do vzduchu a vykřikuje názvy pravěkých zvířat. Následně procházejí jakousi přeměnou. Různobarevné skafandry a zbraně, které doposavad nikdo nevynalezl.
Zastřelili člověka v převleku krokodýla… radují se. Chaos. Morfujeme!!! Řev a střelba.

„Johanko, co to je morfovat?“

„Nevim, to je jedno!“ 

„To není jedno, herdek – víš, co je šavlozubý tygr?“
„Ne.“ 

„To je pravěký zvíře, předchůdce dnešního tygra…“

„Hmm – mami, když je někdo ozářenej, tak umře?“

Místo Krtečka – Jakýsi živočich, snad bobr, visí svázán nad červenou tekutinou v jakési laboratoři. Tekutina bublá. Možná jde o kyselinu. Postavička s brýlemi… spíše s dalekohledem upevněným na megaočích.., jejíž hlava připomíná dýni, mačká fialový čudlík s nápisem nebezpečí.
„Ty jsi zapnul autodestrukční systém?“
„Jo.“
„Co jsi to udělal? Zemřeme tady,“ říká postavička vzdáleně připomínající ženu. Soudě jen podle sukně. Podle těla šlo o harfu.
Odpočítávání. Bobr prchá. Řev, výbuch a oheň.

Místo Káti – Malá holčička visí a křičí na jakési kře. Nad ní chlapeček s hlavou připomínající hybrid mezi frézou a pulcem se hlasitě směje. Pouští lano. Holčička se řítí dolů. Náhle se vše kolem mění na horkou čokoládu…

„A DOST!!“

„Maminko, co to děláš? Teď budou strážci vesmíru!“

„Máš na mysli partu chovanců z Bohnic s laserovými zbraněmi, kteří létají vzduchem a střílí kolem sebe na všechno, co se hýbe? Víš, co je pterodaktyl? Nebo se snad chceš koukat, kterak modrorůžový učitel nalepený vedle lampy zastřelil vyšinutou holčičku se samopalem plným hlenů? Johanko, copak tam nedávají Maxipsa Fíka?“
„Cože?“

Měla jsem tehdy vážné obavy, že za deset budu potkávat mládež s vygumovanou hlavou, která bude mít v reálu problém rozpoznat zebru od kovadliny.

Pro kterou bude normální rozleptat někoho jedovatým slizem, případě rozstřílet na kaši laserem s vědomím, že se pak stejně změní na jedlé žužu!

Nevím, jestli dnes tvůrci animovaných pořadů pro děti přestali užívat heroin, a již navlékají korálky nebo vyšívají lidové motivy v rámci terapie na uzavřených odděleních, kde jejich tvůrčí nadání tlumí léky na maniodepresivní psychózu kombinovanou s halucinacemi, způsobenými těžkým deliriem tremens.

Přestala jsem vývoj sledovat s odhlášením dětských kanálů a dospíváním nejmladší dcery.

Každopádně je zajímavé, že je to dnes vcelku inteligentní děvče, které má blízký vztah přírodě, má široký rozhled a výrazně humánní postoj.

Zvláštní.

Tak buďto je to tím, že jsem dětský kanál zavčasu nahradila čtením pohádek a kanály typu spektrum a animalplanet, nebo prostě nemají radioaktivní slizákové ukusující čtyři hlavy jiných slizáků a všudypřítomná zelená žíravina na vývoj dětské duše pražádný vliv.

Nebo jsem jenom měla, jako matka kliku.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]