Byla to hrozně příjemná paní. Přivedla s sebou osmiletou holčičku a její o pět a půl roku mladší sestřičku. Mám děti strašně ráda a tyhle dvě princezny vypadaly jako nevinnost sama. Paní přišla na výklad a vypadala, že má poměrně jasno v práci, méně už ve vztahu. O tom to ale dnes nebude. Holčičkám se moc líbily kočky okupující naší kuchyň…

„Jak se jmenuje ta kočička?“, ptala se, ta starší, moje jmenovkyně, Míša

„..hak menuje čička“, zněla ozvěna od malé Lindy.

„To je Besinka“

„Aha, Besinka“

„haha sisinka“

„A ta druhá?“

„Freya“

„Tata ruhá eeeee JA“

Strašně mě bavily. Připomínaly mi Hýtu a Batula.

Byla bych se místo výkladu věnovala klidně těm dvěma andílkům.

„Mohla bych je pustit na zahradu?“, zeptala se ta paní, a byvše ujištěna, že klidně, že se jim tam nemá co stát, oblékla ty mrňousky a vypustila je před dům.

Věnovaly jsme se výkladu a paní občas vykoukla a zkontrolovala princezny.

Seděly u záhonku, kde jsem se nedávno víceméně neúspěšně pokoušela vypěstovat okurky. Urodila se jedna.

„Co tam děláte?“

„My si hrajeme“

„Jo,…lajeme“

Asi po hodině, právě ve chvíli, když jsme s paní končily, se otevřely dveře.

Do místnosti se vhrnul pes jako hroch, za ním Míša s kyblíčkem plným hmyzu tolika druhů, že pro to snad musely být v ZOO a Linda, která svírala v ručičce hroudy rozmočené hlíny.

Stejné množství zeminy se nacházelo na jejích tvářičkách, vláskách, nožičkách, v uších, na břiše, o zadečku ani nemluvím.

„Moje mísaly!!“, hlásila hrdě. (šlo o několik, patrně již ochočených žížal)

Paní se dívala klidně, bez emocí, skoro to vypadalo, že stav v jakém se nacházely ty dvě, je stav standartně normální.

„Čí to je pes?“

„Nevim, asi je sám. Musíme si ho vzít“

„Jo! zít psa!“

„Je to sousedů, odvedu ho zpátky“, povídám.

„Mohla bych s nimi do koupelny?“

„Jistě, samozřejmě“, povídám a hlavou mi blesklo, jestli litr tekutého mýdla bude stačit.

Vrátila jsem naproti Bernského salašnického obra.

Z koupelny jsem pak zaslechla ještě: „ nééé – mísaly néééééééééé!!!“

Smála jsem se v kuchyni celou další půlhodinu, než všechny vylezly.

„Máme doma želvu, potkana, máme myš, králíčka a čas od času, víceméně sezónně i užovky, toulavé kočky, psy, slimáky, hmyz všeho druhu, ježky a často také blechy“, vysvětlila, když vracela „mísaly“ zpět do záhonu.

Já nechápu, po kom ty děti jsou“, pravila a loučila se.

„Maminko, máš mě pořád ráda?“, ta Míšina otázka u vchodových dveří, zněla po tom, co ta paní tak láskyplně hovořila, až nepatřičně.

„Jistěže mám, Michalko“

„Tak mi kup prosím hada“

„Jooo pup hadaaa“, ta malá věrná ozvěna dokonce sepjala ručičky.

A já vám něco povím, já bych jim asi koupila i velblouda. Tak byly úchvatné.

V tu chvíli mi to došlo.

Došlo mi, kde brala moje maminka trpělivost, a jak je možné, že nás nezavraždila, když na čerstvě vymalované zdi pokojíčku do rána zářily oslizlé koleje od asi tuctu šneků, kteří nám se ségrou utekli z krabice, proč jsme přežily i po nájezdu křečků, bezuzdně se množících v sedací soupravě, jak to, že byla tak klidná, když likvidovala následky prasklého akvária či rozžvýkané nohy kuchyňského stolu od toulavého bígla.

Měly jsme snad všechno, co příroda stvořila, a co lze nalézt v tomto klimatickém pásmu.

A došlo mi také, proč na živu zůstala rovněž moje Johanka i po tom, co ve Varnsdorfu pietně pohřbila mrtvého krtka, se kterým se také patřičně pietně a láskyplně rozloučila a já pak dlouhou dobu natírala její tělíčko a těla celé rodiny mastmi proti svrabu.

Prostě, některé děti, jsou všechny stejné!

Hezký den vám, i vašim princům i princeznám!

Michaela

[sexy_author_bio]