Views: 20
Ano, Toro, vzpomněla jsem si na Tvůj článek a s chutí ho vydávala, zrovna v den, když jsem dodělala rybízovou šťávu i já. Dopadla jsem obdobně. 
Několik hodin před tím jsem v dešti v Javornici u našich na chalupě, kam jsme s Tomášem jeli pro drobotinu mé sestry, a také jednu svou, seděla na židličce u keříku s rybízem a přemýšlela o nelehké úloze Sysifa.
Zajímavé, ale zřejmě moje matka vypěstovala rybízový keř, jehož zatracené malinkaté plody nikdy neubývají.
Nechápu, proč se nezaměřila na peněženky.
Zakázala nám ovšem odjet, dokud neotrháme alespoň jeden stromek.
Napřed jsem se k této činnosti pokusila slovit i Tomáše, ale rafinovaně se nabídl mému otci, že mu pomůže nosit zavazadla, a pak předstíral, že s ním vede přímo životně důležitou konverzaci.
A tak to se mnou odnesla Johanka.
Po půl hodině byla připravena prchnout do lesů.
Byla mi zima a mimoděk jsem rozsedla pár kuliček, takže jsem chvílemi přemýšlela, kam si nazpátek sednu. Protože až Tomáš uvidí můj zadek, budu mít cestou domů v ústech tenisák.
Strom jsme sklidily a doprovodily ho nenávistným pohledem.
Naopak pohledem psa Raťafáka, nás provázela máma.
„Udělej koláč, a džem a šťávu“, volala radostně.
„Hmmm“
Do toho mě později Tomáš ohodnotil jako „vážně horší, než dítě“.
Po návratu jsem ho za trest chtěla poslat pro tři kila cukru, ale jal se mít hrozně moc práce na PC.
Šla tam Johanka.
„Nenávidíš mě, viď?“ zhodnotila po návratu.
„Napřed se mi pokusíš zničit záda a uhnat zánět všeho od pasu dolů, a teď jsi mi odrovnala i ruce“
„Nehuč, dostaneš za to šťávu bez konzervantů, barviv, sladidel a chemických výdobytků moderní doby“.
Rybíz jsem malinko zalila vodou, a když se začal vařit, rozhňahňala jsem ho tou věcí na bramborovou kaši.
Ještě jsem ho vařila několik minut a pak přidala ještě trochu vody.
Pak cukr.
Finální produkt, který hrozně pěkně voněl, jsem původně měla v úmyslu ždímat přes hadr, ale pak jsem došla k názoru, že to je škoda a zvolila jsem hustý cedník.
Na tuto proceduru jsem přivolala Pavlínu.
Není to totiž žádná legrace rejdit v cedníku a hňoucat co nejvíce, aby nic nepřišlo nazmar.
„Budu mít ramena jako Fibingerová“, sípala Pája.
„nehuč….“
„Jo, já vim…bez barviv a konzervantů“
Povedlo se.
Jednu lahev jsem nechala tak, protože se hned vypije a druhou pro jistotu zavařila.
Vzpomínala jsem při tom na šťávu, co jsem dovezla před lety od mámy, a která mým dětem velice chutnala.
Chodily na ní celý den.
Pak si při chůzi a průchodu dveřmi napřed způsobily modřiny a boule, pak zvracely, a pak dlouhé hodiny spaly.
Zkvasila.
Svařila jsem tři lahve kvalitní šťávy a jednu hned vrazila Monice (mkanka), pro malou Bublinku.
Zbyly mi dvě.
Hned ráno jsem pak radostně kvačila do kuchyně, když se Johanka sháněla po pití.
„Dostaneš domácí šťávu, je skvělá“.
„Chceš také, domácí šťávu, broučku?“, nabídla jsem Johančině kamarádce, která mě za broučka zpražila pohledem, neb ve svých čtrnácti již rozhodně broučkem být nemíní.
„Ano, děkuji“
„No proto“
S úsměvem pak pozorovaly, kterak z lahve žbluňká jeden celistvý díl po druhém do sklenice.
„To se bude poměrně dlouho rozpouštět mami, tohleto. To je spíš marmeláda. Dej nám na to lžičku, nebo raději rovnou mixér“, utrousila Johana.
„Mlč hade. Je kvalitní, proto je hustá. Je zahuštěná vitamínama“
No co, z lahve po chvíli nakonec vždycky potřebné množství vypadne. Alespoň se dobře dávkuje.
Jinak je hrozně dobrá. 
Pěkný den a bezva víkend!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
