Views: 8
Já mám ráda zvířátka. Většina z vás také. Ne všechna zvířátka se nám ale líbí a některých se dokonce bojíme.
Já se v dětství bála hlavně těch mrtvých.
Vařených, pečených či smažených. Pohled na řízek mě doslova traumatizoval, a když se blížil čas oběda, měla jsem pravidleně tik.
V zásadě jsem se takhle ale bála i čehokoli, co se jmenovalo jídlo.
Tedy to oficielní.
Upřednostňovala jsem to, které ve formě, ve které mi chutnalo, pro lidi až tak nebylo.
Spíš pro ta zvířátka.
To ovšem moje maminka nevěděla, a tak byla přesvědčena, že vypadám jako oteklá nit proto, že jsem těžce podvyživená a každou chvíli umřu, jestli něco nesním.
Netušila, že jsem schopna sedět hodinu v pšeničném poli a pojídat vyloupané zrní, že jím syrové houby, nezralý angrešt, rybíz a hromady šťovíku.
Ochutnala jsem kdejaké listí
A s chutí.
Už jsem o tom mluvila.
V zásadě jsem se jako dítě chodila úspěšně pást.
Jenomže doma mi po tom, co jsem již dávno pojedla svou porci přírodní vlákniny a vitaminů, už nechutnalo.
Nebylo to ono a já si to sama neulovila.
Začalo peklo.
Nejčastěji v podobě knedlíků, řízků, chleba se sýrem, s marmeládou, se šunkou.
Tady by práce mých úst s vybranou uzeninou ale zasloužila vědeckou studii.
Jsem totiž patrně první a jediný člověk na světě, který dokázal během deseti minut přežvykování, šunku tak dokonale v puse vysát, že se mi z ní vysypala.
Totéž jsem zvládla například řízkem.
Svépomocí jsem tak vyráběla dehydrovanou potravu.
Maminka, ve snaze výchovně působit přestoupila z proseb a kompromisů na tvrdý nůž na krk.
„Dokud tohle nesníš, tak tady budeš sedět”.
Věděla jsem, že byť byla porce malá, strávím na místě minimálně sedm hodin a k nenáviděnému obědu průběžně přibude ještě večeře.
A pak jsem s vynalézavostí sobě vlastní, vyřešila nerudovský problém, „kam s ním“.
Vzpomínáte si na takové ty rohové lavice, které měly vršek potažený koženkou a v ohybu dole měly taková vrátka?
Tak tu jsme měli v kuchyni v hnědém vyvedení.
Za opěradlem byla škvíra.
I nakrájela jsem pečlivě krmi, ať už se skládala ze smaženého květáku, řízku, karbanátků, nebo chleba s čímkoli, a kousky jsem pečlivě a nenápadně házela za onu lavici.
Nebylo tam vidět.
Nemělo být odkud.
To mě vysvobodilo.
Bylo to prima, a protože jsem to dělala mazaně a před maminčiným kontrolním pohledem, jsem si v puse žvýkala jazyk, nikdo na nic nepřišel.
Uplynuly asi tři měsíce od mého vynálezu a já odjížděla na školu v přírodě.
Prvně.
Byla to druhá třída.
Maminka mi dopravila na nádraží kufr, který byl o tři kila těžší a o půl metru větší než já, políbila mě, nezapomněla mi připomenout, abych jedla a já odjela.
Co se dělo doma za mé nepřítomnosti, se patrně podobalo očistci a myslím, že od jisté smrti, nebo dětského domova mě zachránil fakt, že otec šel při hloubkovém úklidu z pilnosti luxovat pod onou lavicí krátce po mém odjezdu.
Měl tak deset dnů na to, aby se srovnal s tím, co našel.
Pěticentimetrové vypasené červy v počtu mnoha desítek, které se na něho usmívali po té, co odklopil ona malá vrátka na spodku lavice, způsobili jeho úprk na toaletu, kde akčně odložil oběd.
Maminka dostala okamžitě psychózu, takže se úklidu rozhodně neúčastnila.
Otec prý hodinu buclaté a dobře živené kamarády vynášel do záchodu, a když zrovna neřval „já jí zabiju, já jí určitě zabiju, to tele sem hází žrádlo kdo ví jak dlouho“, tak zvracel.
O prolévání bytu savem a nákupu nové lavice se nebudu rozepisovat, to je logické.
Jeden můj výsledek nechtěné chovatelské činnosti mi maminka se sebezapřením schovala do sklenice a uklidila do sklepa, aby to táta neviděl, a nenaštval se znova.
Na nádraží mě vítala zase maminka.
Při mém vstupu do kuchyně jsem nic netušíc radostně zvolala:
„Jéé my máme novou lavici a voní to tady jako u bazénu“
Otec se zvedl a beze slova odkráčel, mordovat televizní kanály, při čemž zhluboka dýchal.
Maminka se na mě vyčítavě podívala a odešla do sklepa.
Po chvilce byla zpět.
Se sklenicí.
„Tohle jsi, ty blbe, vypěstovala za lavicí. Lezlo to po zdech, po dřevě, bylo to pod linem, všude. Táta si málem vyzvracel všechno z těla, když to uklízel. Ať tě už nikdy ani nenapadne, něco takového udělat. Máš veliké štěstí, že jsi tady nebyla“.
Seděla jsem tam a dílem se styděla, a dílem vzpomínala na mamky známou ze Šumavy, které věnovala obrovskou vázu na doutníky.
Ta před tím chvíli stála také v kuchyni a do ní jsem se občas též strefila s vědomím, že je dostatečně objemná a nikdo do ní nikdy nekouká.
Už chápu, proč maminku na Šumavu přestala zvát.
Mimochodem, dneska jím zcela normálně a řízky miluju.
Ale láska k nezralé pšenici, k té, co má zrníčka taková ještě zelenohnědá, měkká a strašně šťavnatá, ta mi zůstala.
I pojmenování, které jsem pro svůj, snad jediný oblíbený pokrm měla, stále používám.
Ještě dnes si nechám zastavit když náhodou s Tomem míjíme pšeničné pole, abych si mohla natrhat „klásky“.
Stejně je super být dopělá. Můžu jíst kdy chci a taky co chci. 
Veselý den všem!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...