Views: 51
Hele to je strašný! Tohle přece má být glosa, ideálně pro pěkný den všem čtenářkám, prostě čtení k ranní kávě, než člověk vypálí do práce, tak aby si hezky osladil den. No, jenomže poslední dobou vám nabídnu na oslazení dne, tak leda kilovku cukru…
Normálně se přiznám, že mám obtíž myslet v rámci glosy jinak, než strašně ponuře a úplně se za to stydím, vám to psát, vám s tím zatěžovat hlavinky, už tak denními starostmi dost zatížené.
Tohle by mělo být něco k zamyšlení, ale nechtějte vědět, nad čím já se vlastně zamýšlím, když tady nevyndávám ježourkům klíšťata, nebo nesekám nebo nedělám nějakou činnost, ideálně fyzickou dřinu, abych se nezamýšlela tolik.
Pak se divte, že nejsem schopná pomalu vypotit ranní zamyšlení, nebo ano, ale …
Každý den prosím Anděly, aby mi pomohli všechno, co se stalo, nějak uchopit a pojmout.
Prostě, jak je možné, že někdo žije, mluví, dělá vtípky, drží mě za ruku, pohladí, dlabe bamboráky… a pak… najednou prostě není.
Člověk žije, dýchá, myslí a pak po něm zbudou doklady, odborné publikace s jeho jménem a tituly, věci, oblečení, prostě jakoby tu byl, existoval, ale … není… jen dvacet deka popela je z lidské bytosti, co tu před chvílí byla.
Ne, už nepláču, protože bych leda plakala nad sebou, protože jemu je dobře.
Vím to, protože jsem už s ním mluvila a bylo to moc hezké, i mi pomohl a velice efektivně. Poradil, já poslechla a vida …
Vím, že je … ale ne tady a ne v té formě, ve které byl. A nebude.
Já myslela, že tyhle věci chápu.
Ale nechápu vůbec nic, nebo možná, chápu, ale nedokážu to nějak zpracovat … nevím. Zatím.
Všecko vám postupně, později řeknu.
Zatím se budím téměř pravidelně ve 3:40, tedy přesně v tu hodinu a minutu, kdy taťka odešel.
Pragmaticky to vysvětlit nejde … psychologicky by to šlo, kdybych tu hodinu přesně znala dopředu.
Ale neznala … do našeho „setkání“ jsem ji neznala.
Prostě hodina a půl mezi 3:15 a 5:30, takže s psychologií, a prací mozku, který zpracoval a teď pracuje s nějakou pragmatickou informací tady počítat nelze.
Prostě „přišel“ přesně po týdnu a bylo to přesně v tu hodinu, kdy ve skutečnosti 11.6. 2018 „odešel“. (ale to jsem před tím netušila.)
Moc hezky jsme povídali, byl úplně v pohodě, běhal jako daněk a pak řekl, „už musím“.
Bylo 3:40 (na hodinách ve snu) když za mnou „přišel“ zatímco jsem spala a 3:55, (na hodinách v reálu) když jsem se probudila po té, co se se mnou rozloučil.
Takže jsme spolu vlastně mluvili čtvrt hodiny? Tohle se nedá pragmaticky vysvětlit.
Věřím, že se jednou přestanu v tenhle čas budit.
Ne, že by to bylo k neunesení, ale není to příjemné.
Věřím, že přestanu plakat nad sebou, že to nějak uchopím a zpracuji, že Ranní kávy budou legrační, nebo na odlehčení.
No vidíte…
Já vám to říkala…
Jestli já jsem neměla zůstat raději u té kilovky cukru. Teď jsem vám zachmuřila den.
Čím já bych vám to tak vynahradila…
Tak udělám nějakou lehkou soutěž o okurky… nějakou hádanku, nebo tak něco, jo?
A mám naplánované povídání o jeřabinách… jsou magické a je to velmi silný amulet.
Jasně, že keltský.
Se to skoro stydím říct, ale …
Mějte hezký den, Popelky moje! 
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
