Návštěvy: 17
Prozatím tady v Poustevně používám k připojení na internet telefon, takže mi rychle ubývají data a tak jsem už nemohla reagovat na diskuzi ve včerejší kávě. Nakonec bude asi lepší, když to udělám takto. Z CELÉHO SRDCE, POKORNĚ A CO NEUPŘÍMNĚJI DĚKUJI! Čekala jsem cokoli, ale tak neskutečnou solidaritu, pochopení a od tolika z vás… to člověk ani ve snu nečeká.
Nikdy by mě nanapadlo, kolik mám přátel, nevím čím a kdy se to stalo, ale jste nejen dar od Boha, jste ještě víc.
Najednou na tohle všechno zdaleka nejsem sama, díky vám a je to zásadní, je to doslova životně důležité. (nejsem teď melodramatická).
Ale vy jste taky zhodnocením a výsledkem či reálnou odměnou za to, co jsem se snažila tímhle magazínem vytvořit, v jakém duchu se měl nést, jakou tvář by měl mít, prostě té vize, se kterou jsem do toho šla.
Strašně moc jsem chtěla spojit lidi, vytvořit přátelský prostor, kde si popovídají, svěří, postesknou, sdělí se z radostných věcí i bolesti a udělají to mezi přáteli.
Děkuji vám, za tolik podaných rukou, za SMS, telefonáty, ale i za to, že jsem tuhle myšlenku snad skutečně přivedla během těch pěti let k životu.
A to všechno v téhle neosobní době, v době, kdy je internet něčím, co lidi činí anonymními a měl by je odcizovat…já ho chtěla využít k opaku.
A ono se to povedlo.
Holky moje, (promiň Dekamerone, vím, že nejsi holka a nesmírně děkuji, za nabídku pomocné ruky a rovněž Tomane Vám za nápady, jste velmi dobrý člověk), já vlastně skoro nic nepotřebuju.
Potřebuju smysl života, potřebuju vědomí, že tahle nula fakt stojí na začátku, a že na tom začátku nekončím, ale začínám.
Potřebuju vidět zítřek, jestli mi rozumíte.
Potřebuju tam, kde je najednou jedno velké nic, které zbylo z toho všeho, na čem člověk staví základy budoucnosti, potřebuju na konec té naší roury, (vzpomínáte?) dát něco, co bude mít smysl alespoň takový, aby měl podobu, která vytvoří nejen zítra, ale i pozítří.. a dál.
Takhle v reálu vypadá ta naše letošní věž.
Postaví jednoho na hromadu sutě, zboulovaného a bez osobní, citové a hodnotové vize.
A tak jí musí člověk znovu najít. Zafačovat duši, přidat nějakou hojivou mast a počkat, až to zase půjde.
Bez nadsázky, vy jste tou mastí, Vendula fáčem a tohle místo nadějí, že to přijde.
Vaše zprávy v diskuzi jsem si musela nechat přečíst, protože nemohu “plácat” ta data, ale bude líp.
Řeším pevné připojení.
Budou fotky (jsou tu přepychové západy slunce), budete u všeho, slibuji.
A já a tenhle magazín a s ním i ti, kdo ho tvoří, tu budeme pro vás pořád ( i kdybych měla psát za komínem skrz ten signál) budeme tady všichni jeden pro druhého.
Ještě jednou hluboce děkuji.
Možná, a je to asi dobře, ani nevíte, jak moc jste mi pomohly. Udělaly jste víc, tisíckrát víc, než je jakákoli pomoc, o které jste mluvily.
Až si to všechno srovnám v hlavě, možná přijdou i silnější slova. (člověk uvažuje v první chvíli všelijak).
No zatím jsem se urgentně včera postarala o Mománka, protože chudinka potřeboval nějaký svůj klacek. Celý se totiž obouchal o prosklenou verandu, než mu došlo, že všechny ďoury jsou ze skla.
Teď už je spokojený a vesele okusuje vrbu, ze které jsem tady vytvořila jeho nové stromové bidlo.
Vidí na mě venku a to ho blaží a mě taky.
Viděl i jak jsem se pokoušela kosat, což bylo prima, že jsem to nezapomněla a bude se to hodit.
Taky jsem se musela postarat o Adélu. (ta kytka vlevo). Měla šok a skoro stresem opadala.
Moc jsem toho nepokosala, ale mám na to …. ech … asi celý zbytek života.
Ono se to musí napřed pokosat trochu, protože na sekačku, která tu je, je to už moc veliký prales.
Vypadala jsem u toho jako správná smrtka a přišlo mi to legrační, (kdyby mě viděl nějaký profi kosák, asi by se zlomil v pase) než jsem si uvědomila, že jestli něco už po dvou dnech nesním, tak budu jako smrtka nejen vypadat, ale i se jí stanu.
Udělám si brokolici smaženou. (jsem ten typ, co když má nervy, tak nemá hlad, akorát chuť na kafe).
Objevila jsem taky spoustu věcí k focení a byla jsem na půdě, kde jsem našla nádherné staré váhy, (už mám padesát sedm nápadů, jak je nafotit.)
A tohle třeba, to je prostě luxusní stará původní pumpozáležitost, ze které jsem na větvi.
No, jdu se pokusit vám tuhle Ranní kávu vložit, což bude prověrka nervů s tím minimem toku dat.
Držte mi palce chvilku….
Joo!! Povedlo se!
Holky, chodí sem bažant.
Dneska (včera) jsme pokecali. Snad se nechá vyfotit. Bylo mi divné, že se nebojí. Podle Vény, které jsem to říkala, když volala, je to Bohouš.
Tak je to bažant místní a chodí sem rád.
A taky sem prý chodí srna…moc ráda ji uvidím.
Prozatím jsou ta zvířátka jediná společnost, která je mi příjemná. Nechce se mi ani do krámu. Ale jíst co mám, a začnu s tím.
Našla jsem tu kovovou vanu.
Zítra ji napustím, pak ozdobím muškáty. Líbí se mi to.
Ještě jednou děkuji (i stokrát “díky” by bylo málo. Strašně mě držíte).
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_-150x62.jpg)
Nahrávání ...
