Views: 19
Za normálních okolností, když mám zrovna někoho u sebe a vykládám, neberu telefony, pokud je to jednom trochu možné. To abych klienty neobírala o čas a nerozptylovala. Ovšem, když na displeji zazáří slovo „maminka“, jde všechno stranou, protože to se vzít musí. Zpravidla je moje maminka, Panenka, stručná…
Faktem je, že pozoruji, kterak se s věkem trochu mění její priority a měřítko u „důležité“ a „prkotina“.
Když jí bylo jako mě teď, většinu věcí uměla perfektně zpracovat a ihned kategorizovat na potřebné, nepotřebné, důležité a prkotiny.
Mám to po ní, takže teď jsem ve stádiu pečlivého kategorizování.
Možná taky proto, že člověk má hromady práce a tak jestli chce všechno udělat a k tomu alespoň chvilku spát, je drtivá většina věcí odeslána do kategorie „nedůležité“, „počká“ a „prkotina“.
Mamča je dnes v důchodu a od té doby, je skvěle orientována na věci, které před tím pro samou práci nestíhala.
Hodně cestuje.
Hlavně do Norska a Švédska, protože je tam chladno a ona celý život nesnáší pařák. (tohle po ní nemám, lebedím si ve vlhku a vedru) Věnuje se společenským aktivitám, své kočičce a psovi, občas otci, ale pes a kočka vítězí a ….
…chodí po nákupech.
Měla jsem včera docela nabitý den a ještě v půl osmé u mě byla paní.
Do toho jsme s Tomášem stihli i nákup, který on odtrpěl a já vydržela. (nejsem nakupovací typ).
Zrovna když jsem usedla s další paní, zatímco mi stydl smažený sýr, ozval se telefon – na displeji maminka.
Omluvila jsem se paní.
„Ano maminko?“
„Nazdar, něco bych od tebe potřebovala a je to důležité a urgentní“
„Jsem jedno ucho, mamko, co by to mělo být?“ (Většinou nic nepotřebuje, neb je nebývale samostatná)
„Takže, potřebuju, abys zavolala do Lídlu, ideálně několikrát a chtěla Potato salát. Musíš tam volat, aby ho chtělo víc lidí. Já už tam volala asi pětkrát a ta ženská si mě pamatuje, tak potřebuju, aby tam zavolal někdo jiný…“
Obočí se mi vysoukalo pod ofinu, kterou nemám.
„Mami, …. a teď vážně. Proč mám chtít bramborovej salát??“
Paní naproti mně se shovívavě usmála…
„Je to salát v jogurtu, prvně jsem ho měla v Londýně a strašně mi chutnal. Pak jsem si ho kupovala tady v Lídlu celý týden a najednou ho tam nemaj!! Objela jsem všechny Lídly v okolí a taky ho nikde nemaj… nechápu, proč když ho vyprodají, proč ho zase nedovezou…no možná si právě dají říct, když se po něm bude víc lidí ptát…“
Omluvila jsem se znovu paní … pokynula, že počká…
„Maminko, jak že se ta věc, na které jsi zjevně na svá skotačivá kolena závislá, jmenuje?“
„Potato salat“
„Dobře a stačí, když začnu obvolávat středoevropské Lídly až za půl hodiny?“
„Jestli je to nutný, tak ano, ale prosím tě nezapomeň na to. Ještě zavolám Járovi (brácha) a Evě“ (ségra).
Odhaduji, že pak volala ještě všem svým kamarádkám a polovina telefonistek na zákaznické lince v Lídlu dala po dnešku výpověď, nebo mají doživotní alergii na brambory.
Dokončila jsem sezení s paní, nechala jsem sýr sýrem a poslušně šla volat do Lídlů…
Skončila jsem o půl hodiny později a vytočila maminku.
„Tak co???“, vyzvídala dychtivě.
„Takže prosím tě… nejenže chybělo málo a někdo z těch telefonistů se rozjel do Londýna, aby mi tu záležitost dovezl, neb hodně lidí chápe, že maminka je prostě maminka, ale také možná kvůli tobě přeskočej půl světa. To je totiž salát, který vozí jenom v rámci akce „týden s“. Příští týden bude v Lídlu čínský týden, takže si můžeš dát v akci nudle. Ani jeden z těch třiceti telefonistů netuší, kdy bude další anglický týden, ale tři mi slíbili, že zavolají, jakmile to zjistí…maminko, co je na tom salátu tak významného?“
„CO? Strašně mi chutná“.
Celý den přemýšlím nad tím, jestli neuvařím brambory, nekydnu do nich dva tři jogurty a nedovezu to své mamince, aby se jí nějak nepřitížilo, nebo jí to nestálo psychickou pohodu, než bude zase v Lídlu anglický týden.
Protože zbožňuji svou mámu.
A přestože mi její včerejší zásek na salátu a okupace lídlovských telefonních linek, přijdou z kategorie „prkotina“, musím vzít v potaz, že maminka už není v mém věku.
A že vím starou bačkoru (její termín), co, a jak moc, bude pro mě důležité, až mi bude 69 roků.
Večer měl Tom tolik práce, že vypadal, že mu bouchne hlava.
Telefon.
Jeho maminka.
Mluvil s ní téměř deset minut a měnil barvy. Nakonec se ustálil na červené.
Pak se rozloučili.
„Copak potřebovala mamka, Tome?“
„Téměř deset minut mluvila o tom, jak nemůže mluvit“, pravil a rozjely se mu oči.
„Pche! Já dneska obvolávala Lídly kvůli bramborám v jogurtu, protože moje maminka bez nich již nedokáže žít. A sehnala jsem nudle“
Říkám si, no a co?
Maminky jsou maminky a maminky se musí poslouchat.
Maminky se milují a my budeme taky jednou možná ujíždět na salátech, budeme ochotni sjet polovinu Prahy a obvolat půl republiky.
A možná budeme i umět deset minut mluvit bez hlasu.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
