Views: 15
Je to zajímavý, takový můj vlastní fenomén a docela by mě zajímalo, jestli to tak někdo z vás taky má. V zásadě je to problém, ale mám ho už tak dlouho, že jsem se s ním naučila žít.
Jenom nevím, proč se mi to děje.
Kdybych si ale měla včera navečer vybrat, jestli fotky a zážitek nebo zase uši, obětovala bych klasicky v tu chvíli ty příšerné bolesti.
Celý den byl vlastně moc prima, přestože práce na zahradě se zastavily, protože je zima.
Mockrát jsem zmínila, jak si Velikonoce užívám a jak mám tyhle svátky ráda.
Celý den jsem tedy střídavě dodržovala rituály, střídavě vám psala článek k dnešnímu dni a taky jsem se těšila na večer, protože jsem měla jasný plán vzít k večeru foťák a jít si fotky udělat ke kolážím k článku sama.
Baví mě pracovat pak s obrázky a všelijak je doupravovat, vkládat do nich jiné a tak, protože si myslím, že obrázek by neměl být jen ilustrační, ale také by měl dokreslit náladu textu.
Vždycky jsem byla úchylná na obrázky.
Tomáš zrovna telefonoval, když jsem zjistila, že je to pravé skorošero na focení.
Nikdy nebudu dělat takové fotky jako Tom, ale nikdy mě to nepřestane bavit.
Sbalila jsem jeho foťák a vydala se do lesa.
Měla jsem v plánu fotit jabloň na zahradě, abych pod ní umístila to miminko, co poskakuje, když má být žena těhotná.
Taky trnkový keř, o kterých tady v Kersku moc dobře vím, a jehož fotka byla už v mé hlavě koláží věnečku, který je také v článku.
Chtěla jsem taky vyfotit tady les, který je navečer doslova magický, pro koberce bílých kvítků sasanek, které, když je úplněk doslova září.
Jediné, co jsem chtěla do článku stáhnout někde z dostupných ilustrací na internetu, byl strom zasažený bleskem.
O takovém tu nevím.
Ležela jsem zrovna v trávě a fotila ty sasanky, když jsem uslyšela kroky.
Myslela jsem, že to je muflon, ale byl to Tomáš.
Dotelefonoval a vydal se za mnou.
Poradil mi s clonou, přenastavil foťák a s Ječmenem se vydali kus dál, zatímco já se válela po zemi v uměleckém vytržení.
Pomalu jsem si uvědomovala svůj problém, ale nechtěla jsem toho ještě nechat.
Když už to bylo neúnosné, a já se chtěla obrátit k domovu, kam jsem hodlala běžet a pak odložit hlavu na kamna, volá na mě Tom, že tohle musím vidět.
Nedalo mi to a bylo to dobře.
Představte si, že jsem ho našla stát u stromu, který na první pohled byl tím, do kterého uhodilo a přísahám, že ještě na podzim tu nebyl.
Tedy byl, ale nezasažený.
To není možný!
Náhoda, co není náhoda a zrovna v den, když potřebuji takový strom nejen kvůli článku, ale i kvůli tomu, co jsem tam vlastně napsala.
Budu mít vlastní autentickou fotku a ještě mohu i ten rituálek osobně udělat.
Je to zvláštní pocit, dívat se na takto zraněný strom.
Opravdu zvláštní.
Tohle je on a už je i v článku ve vydání jen z trochu jiného úhlu.
A tady tohle je místo, kudy blesk, který projel celým kmenem odshora až dolů, zase strom opustil.
Doslova z něho vylétl.
Tomáš si myslí, že to ten strom asi nepřežije a přirovnal jeho stav k člověku, když ho trefí šlak.
Já bych si přála, aby to přežil.
Budu se na něj chodit koukat, jak se mu daří a taky si z něho udělám dalšího kamaráda, v pořadí čtvrtého stromového.
Prvním byla vrba, se kterou jsem se skamarádila ještě na základce a která se mnou vyrůstala.
Shodou okolností, když jsem se na ní jela podívat po letech, byla povalená a ohořelá od blesku.
Vzala jsem si z ní tehdy větvičku a obrečela ji.
Druhým je obrovský dub ve Varnsdorfu, do kterého doufám neuhodilo, ale pochybuji, že se ještě uvidíme.
Další je jeden krásný dub tady v Kersku. Zdravý nádherný strom.
A další bude tenhle, co je bleskový a co mu moc přeji, aby se uzdravil.
Velmi ráda vám povím, jak se to dělá, když si chcete udělat ze stromu kamaráda a jak příjemný a hezký je to rituál.
Třeba zítra.
Napadá mě, je to zvláštní, ale taky jsem dostala ránu od blesku. Od té doby mám fobii z bouřky a mockrát jsem to už zmiňovala.
No a ta vrba, kdo ví, kdy se to stalo jí, ale klidně to mohlo být tou dobou, když se to stalo mě, a to už jsme dávno kamarádky byly.
Tohle bude tedy můj druhý strom, který má také jako já zkušenost s bleskem.
Jenom to dostal dřív, než jsme se skamarádili.
A tak to tentokrát bude až po jeho zranění.
Nevím ještě, co to bude znamenat, ale mám dojem, že to tak bude správné.
Totiž, od té doby, co jsem viděla po letech tu spálenou vrbu, nemohu se zbavit pocitu, že část toho, co se mi stalo, tenkrát nějak stáhla na sebe, protože byla přítel, a proto jsem to třeba tehdy přežila.
Třeba ne, ale … co když ano.
No, třísku z raněného stromu tady, jsem si vzala a už je pod krovem.
Domů jsem sotva došla a okamžitě zalehla na kamna.
A teď ten problém.
Prosím vás, je mezi vámi někdo, koho taky tak strašně rozbolí uši, když je jenom trochu víc chladno, nebo jsem takhle postižená jenom já?
Hrozně to bolí, ale pak to rychle přejde. A já nevím, čím to je.
Přeji krásnou středu, která není vůbec škaredá!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
