K noční i ranní kávě: Raději bych tohle datum přeskočila, tati

Návštěvy: 23

Někdy jsou planety postavené tak, že má člověk obavu, co mu den přinese a je opatrný. Každý astrolog ví, že i když má výhodu, že to ví, není tím, koho by se to netýkalo.

 

A tak se Saturn, nemilosrdný pán času, života a smrti, pan Uran mající na starosti to, co je skryté, pan Merkur, který je tu od komunikace, myšlení a zpráv, postarali, společně se dvěma jedenáctkami v datu o to, že na 11.3.2014 zřejmě nikdy nezapomenu.

 

Když jsem jela do Prahy potkávala jsem samé pětky a devítky.

 

Říkám si, hmmm změny, hmmm ukončení nějakého cyklu…co pak to asi bude.

 

Bylo to nějako vykopat v duši díru, kterou se můžu časem naučit přeskakovat, ale nikdy jí nepůjde zahrabat. 

---

 

Narodila jsem se jako Stiborová a měla jsem milující maminku a báječného tatínka, který se z malé dcery mohl pokakat.

 

Jméno, které mám, si přál také on.

Maminka chtěla Karin.

 

Byla jsem zvláštní dítě, plné obav.

 

Bála jsem se být sama, bála jsem se stromů, protože byly moc vysoké a kývaly se.

 

Maminka s tátou si mě museli dávat na stůl, i když jedli, abych nebyla sama.

 

Pro náhodného příchozího by to byl asi zajímavý obrázek.

Oni dva jak jedí a miminko uprostřed stolu.

 

 

Nevím, co se pak stalo, moje útržky z raného dětství jsou krásné, je tam červený gauč, zrcadlo a obrovské dveře, které už bych dnes asi nevnímala jako tak obří a dvě postavy co mě měly rády.

 

 

Přesto se něco asi potom stalo.

 

Byly mi čtyři.

 

Strejdu, který za mnou pak začal jezdit do bytu na Smetanovo nábřeží v Praze, jsem měla hrozně ráda.

 

Bral mě ven a hodně se mi věnoval. Nosil mě na krku a to mě straně bavilo.

 

Měl mě rád.

 

Představil se mi jako strejda a já mu přidala i druhé jméno.

 

Strejda fousáč.

 

Pak se najednou odněkud vrátil můj tatínek, který byl dlouho pryč a strejda jezdil čím dál méně.

 

Pak jsme se odstěhovali do Libně.

 

Vcelku jsem vědomě začala vnímat vedle toho, že jsem věděla, že jsem Míša i své příjmení.

 

Kudláčková.

 

S tím jsem nastoupila do školy.

 

V hlavě jsem měla útržkovité vzpomínky na toho fousatého strejdu a takový zvláštní pocit, že se mi po něm stýská.

Zajímalo mě, kdo to byl, ale maminka to pokaždé nějak lehce zazdila a pak začala hned mluvit o tatínkovi.

 

Moc jsem se tím nezabývala, jen někdy.

 

Pak jsem našla svůj očkovací průkaz, na kterém bylo přeškrtnuté Stiborová a pod tím napsáno Kudláčková.

 

Tehdy mi bylo asi jedenáct a hledala jsem i jiné svoje dokumenty, jen pro formu, nebo prostě pro asc. v Panně a věčné šťourání, co mají Panny v popisu práce.

 

Našla jsem rodný list, kde nic takového nebylo, a protože narozením jsem Lev, co většinou moc neřeší, přestala jsem řešit.

 

Stejně jsem se ale zeptala.

 

„No oni měli tehdy málo těhle průkazek a tak použili prázdnou ale nadepsanou, takže proto to pak škrtli“…mamka Panna kovaná, pohotově odpověděla.

 

Brala jsem věc za vyřízenou.

 

Když jsem byla ve čtvrté třídě, zaujal mě pár svou starších lidí, kteří často čekali před školou, a když jsem vycházela, dávali se semnou do řeči. Byli strašně milí.

 

Pokaždé jsem něco dostala.

 

Někdy s nimi chodil fousatý pán, který se mi moc líbil a přišel mi povědomý. Vždycky se na mě hezky usmíval.

 

V pětce mi to začalo být divné.

 

Neptala jsem se mamky, zeptala jsem se její mamky.

 

Tedy babičky, o které tak často píšu.

 

„To je asi Tvoje babička a dědeček Michalko. Ten pán, bude zřejmě, tak jak ho popisuješ, Jiří“, pravila.

 

„Tak moment, mám tři babičky a tři dědečky? Jak to? A kdo je Jiří?“

 

„Tvůj první tatínek“

 

Sundala mě.

 

Ale všechno mi docvaklo…Stiborová…houby málo průkazek…!

 

„A jak to, že se jmenuju jinak?“

 

„Tvůj táta Tě adoptoval, prostě máš jeho jméno, jsi jako jeho dcera…rozumíš?“

 

„Trošku…proč adoptoval?“

 

„Abys neměla potíže, abys vyrůstala normálně, abys neměla v hlavince guláš“

 

„Díky, teď ho mám“

 

„Proč za mnou chodí před školu? Proč mi nic neřekli?“

 

„Protože se jim stýská, protože taková byla dohoda, že se nic nedozvíš“

 

„CHCI JE VIDĚT!“

 

Od té doby jsem jezdila každé léto k babičce a dědovi Stiborů do Sbeře a byla jsem šťastné dítě.

 

Málokdy má člověk jako dítě pocit, tak veliké lásky  – milovali mě.

Nefalšovaně a upřímně.

 

Chtěla jsem vidět svého tátu.

Nebylo pobytu, abych se na něho neptala.

 

Velmi citlivě mi vysvětlili, že tatínek má jinou ženu a ta má dcerušku, a že by jí to bylo líto, protože já svého tatínka mám.

 

Kupodivu jsem to chápala.

 

Bylo 21.8. a mě bylo osmnáct, když zazvonil telefon.

 

„Ahoj, tady táta“

 

Lehce jsem to nepochopila, protože táta Kudláček byl tou dobou pracovně už půl roku v Bangladeži.

 

„Co? Kterej?“

 

„Tvůj, Stibor…moc rád bych tě viděl a moc rád bych ti něco dal“

 

Málem mě křísili.

 

V kavárně, kde jsem byla, asi tak během jedné pikosekundy jsem dostala osmnáct růží od člověka, který mi připadal, že jsem ho naposledy viděla včera.

 

V břiše jsem měla motýly v hlavě průvan a bylo mi strašně dobře.

 

Vysvětlil mi, že mi nechce zasahovat do života, a že ani nikdy nechtěl.  Že kdyby mu babička s dědou neřekli, že to vím, nikdy by mě neobtěžoval.

 

„Neobtěžoval??!!!! Jsem blahem bez sebe, že tě mám“

 

„To já taky, Michalko“

 

Půl roku jsme se neviděli a já měla veliké problémy.

 

Telefon.

 

„Napadlo mě, jestli něco nepotřebuješ, že jsme se dlouho neviděli a jestli bych ti nemohl s něčím pomoci“

 

Má radar?

 

Sešli jsme se, strávili spolu celé odpoledne, pomohl mi, vlastně vyřešil můj problém a pak jsme si často volali.

 

Nikdy jsem mu nevolala já, kvůli jeho ženě nové a taky dceři. Asi jsem po něm, protože jsem mu nechtěla komplikovat život.

 

Volal v létě 1988.

 

„Moc ráda bych ti při této příležitosti sdělila, že jsi děda a budu ráda, když si pochováš svoji vnučku“

 

Seděl u nás v kuchyni, držel na rukách dceru své jediné dcery a plakal.

 

Litovala jsem, že zrovna není doma máma.

 

Nikdy o něm, od té doby, co se mnou otevřeně hovořila o svém manželství, nepřestala krásně mluvit. Milovala ho, to jsem cítila.

 

O to méně jsem dodnes pochopila, proč se vlastně rozvedli.

 

Ale to je jedno.

 

Vídali jsme se s tátou čas od času.

 

Když se pak rozvedl a zemřela babička Stiborová, tak častěji.

 

Pak zemřel dědeček a táta se ztratil.

 

Zkoušela jsem ho najít, ale nešlo to a taky jsem byla ve Varnsdorfu tehdy, takže to bylo složité.

 

Naštěstí zavolal.

 

„Rád bych ti něco dal, protože budeš mít narozeniny“

 

„Moc ráda, kdy a kde se sejdeme? Dojedu do Prahy“

 

„Ještě si zavoláme“

 

Nezavolali.

 

Obvolala jsem kde co, volala jsem na číslo, ze kterého volal, ale zvedl to nějaký pán a řekl, že to byl tátův služební mobil, a že ho odevzdal.

 

Jela jsem na Vinohrady, kde bydlel, ale nenašla jsem ho.

 

A protože to trvalo moc a moc dlouho a tátovi už zbyla jenom sestra, moje teta, kterou jsem nenašla, zaúkolovala jsem bráchu, jestli by to nešlo přes evidenci obyvatel.

 

Nic.

 

Včera jsem si myslela, že den s nálepkou „náročný“ skoční přivřenou rukou do dveří, rozlitým kafem, protrženým dnem u tašky a odřeknutou schůzkou jedné ze dvou klientek.

 

Neskončil.

 

Ten telefon zazvonil  ve 14:32, když u mě seděla ta druhá, co přišla.

 

„Dobrý den, to je paní Míša?“

 

„Ano u telefonu, dobrý den“

 

„Víte, je mi to velice trapné, ale já jsem žila s vaším tatínkem. Dlouho jsem sbírala odvahu vám zavolat. On vám něco chtěl dát, ale nedal a tak bych vám to chtěla dát já, jestli se nebudete zlobit“

 

„To je prima. Moc děkuji. A proč mi to nedá sám?“

 

„Oni vám to ještě neřekli?“

 

„Co mi měli říct?“

 

Udělalo se mi slabo.

 

„Jiří zemřel“

 

………??????……..!!!

 

„Jak zemřel, kdy zemřel, proč to nevím, že mu něco bylo…proč?“

 

„On si to paní Michalko, nepřál. Říkal, že jste citlivá, a vždycky jste byla, a že opravdu nechce a všem zakázal, abyste cokoli věděla. On vás měl rád. On o vás hodně mluvil, všechno si o vás četl, dokud mohl.“

 

„Já vám, tak za hodinu zavolám, paní – děkuji vám“

 

Nemohla jsem s ní už dál mluvit, nešlo to.

 

Musela jsem dokončit hodinu, protože … holt musela.

 

Volala jsem jí cestou do Kerska a byla jsem ráda, že se mnou jede dcera.

 

Můj táta, je pomalu rok mrtvý a já to nevím, protože to nechtěl!! Paní rok sbírá odvahu mi zavolat. Ani jsem se s ním nerozloučila, nemohla jsem mu pomoct, nemohla nic dělat, nebyla jsem tam, když mu bylo zle. Nedržela ho za ruku….

 

Umíral na rakovinu kostí, vážil míň než já, byl na vozíčku a za boha si nepřál, aby jeho jediné dítě…

 

„On vás nechtěl stresovat“, řekla ta paní.

 

Aby mě nestresoval, chodil se na mě tajně dívat před školu.

Předstíral, že je strejda vlastní dcery, jen aby ji viděl.

Vzdal se práv na mě, jenom abych vyrůstala bez otazníků.

 

A teď…

 

Kurva….jak mám tohle zpracovat???!

 

V Hostivaři, kde bydlí tahle paní, mám nějaký řetízek, pro který si přál, aby ho odvezla do zlatnictví a kde je prý nějaký kamínek související s mým narozením.

 

Pojede tam se mnou zítra Tomáš.

Sama to nedám.

 

Tati, ty pako, já tě chápu, ale strašně mě to bolí. Hodně, moc to bolí. Vždyť už jsem přece dávno velká!!!

 

 

A ty si prostě jen tak tajně (jako vždycky) umřeš.

 

Omlouvám se, že není dnes ve vydání nový článek.

 

Zítra ho snad napíšu.

 

Míša K.

---

[sexy_author_bio]

---