Nevím, jestli jsem už o tom kdy psala, ale i kdyby ano, je to celkem důležité. Vedle věciček a předmětů, které umí domů přinášet pozitivní energii a přitahovat štěstí, totiž existují jakési antiobšťasňovače, které pohodu umí úspěšně narušit. Alespoň podle moudrých slov našich předků. Mnozí takový kazisvěti, navíc vypadají i docela hezky. Jsou proto pěkně zákeřní.

Alespoň jednu věc, která je pro štěstí má doma na tuty i zatvrzelý pragmatik. To se vsadím.

Pak jsou na druhé straně lidé, kteří mají byt přímo přecpaný magnety na štěstí, nejrůznějšími amulety a nevynechají ani špajz, kde jistojistě visí nějaký ten pozitivec.

Osobně si myslím, že všeho moc škodí, a že je to se šťastnými zářiči jako třeba s vůněmi. Stačí si představit, že v každé místnosti voní tak pět až šest různých a jeden má za chvíli astma.

Ale to je na každém, jak si to zařídí, aby se takové předměty a jejich síly navzájem nepřebíjely.

Já jsem chtěla zmínit předměty, které by si naši předkové domů naopak nedali, protože přinášejí problémy.

A vsadím se, že některé máte doma i vy.

Osobně těmto radám naslouchám a tak byť se mi některé škodiče líbí, nepořizuji si je.

Na prvním místě jsou to

SUŠENÉ KVĚTINY

Já vím, že takový věneček sušených květin, pěkně umělecky naaranžovaný, je pěkný, ale moje babička a její babičky by ihned pravily, že taková květina je vlastně mrtvola.

Ano, přesně tak to říkala a tak si pamatuji.

No a mrtvola, jak mi už dávno vysvětlila, do domu kulantně řečeno rozhodně nepřinese žádné zdraví. Vysvětlení měla i tehdy, když jsem argumentovala faktem, že urna s popelem její maminky v kuchyni nevadí. „Ta je ale zavřená mrtvola, Michalko“.

Ne, nedávám si domů sušenou květenu.

Osobně tedy nemám ráda ani řezané kytky, protože mě nebaví se dívat na to, jak postupně chřadnou, až v mém případě docela uhnijí a pak smrdí.

Logicky nepošlu pryč slušného člověka s kytkou, ale raději mám ty v květináči, protože jsou živé. (nebo potencionálně, pokud je neutopím)

Další věcička, kterou bych si možná i pořídila a docela ráda, ale neudělám to, jsou

PAVÍ PERA

Představte si, že dřív každé malé dítě vědělo, že paví pera nosí mezi partnery odcizení, sobeckost a hádky a vůbec celkově nepřispívají k domácí pohodě a štěstí.

Škoda.

Mám ráda pávy živé, a tedy musím říct, že i pečené. Jednou jsem páva jedla a byl luxusní. Samozřejmě jsem ho před tím neviděla živého, to by ho do mě nikdo nedostal.

(Mimochodem, tady jde celkem mimo mě nabídka některých vybraných restaurací, která se pyšní možností vybrat si přímo na místě živočicha, kterého má následně kuchař připravit. Děkuji hezky. Chodit kolem výběhu s drůbeží a akvárek a ukázat si prstem na tvora, kterému se tím stanu katem, na to nemám)

No, není to nádhera?

„Nezanášej si prostor věcmi, které vzpomínají na zlo“, říkala babička a tak si nenechávám

VĚCI SE ŠPATNOU PAMĚTÍ

Kolikrát se s těžkým srdcem zbavím předmětu, který jsem používala v době, kdy se mi nedařilo, nebo pocházejí od člověka, který se později ukázal jako špatný a podobně.

Věci mají paměť.

Některé jsou historické a netřeba se tím nijak extrémně zabývat, neb svou vlastní paměť zpracovaly. Je-li ale jejich paměť spojená s naší, jde o něco zcela jiného. I podvědomě a tedy mimoděk funguje v takovém případě naše napojení na to špatné, co předmět pamatuje.

Díky babičce ani nenechávám

NECHRÁNĚNÉ NOŽE NA STOLE

Tvrdila, že nůž by neměl nikdy zůstat na stole, protože přivolává boje a nevraživost. I nůž u talíře s bábovkou řešila tak, že ho až po rukověť zastrčila pod skleněný poklop chránící bábovku, aby neosychala.

A tak to dělám také tak.

Ačkoli babička nebyla vůbec žádný Onasis, nikdy neměla žádné

SLEPOVANÉ VĚCI

I hrnečky bez ouška vyhazovala. To proto, že jakákoli slepovaná, nebo „raněná“ věc vysává z okolí energii a dobré zdraví.

Další moudra jsou také zajímavá, i když mi je babička pořádně nevysvětlila

Svobodná žena, by neměla pěstovat kaktusy

Koště nesmí stát chlupama nahoru (musí viset chlupama dolů)

Sůl se ze stolu neuklízí, dokud od něho všichni nevstanou

Na stole by měl být chleba (to má něco společného s penězi, to je dobré vědět)

Nesmím chodit pod žebříkem. (a to ani tehdy, když na něm právě nikdo nebalancuje)

Na římse okna nesmí viset hadr.

(tady nevím, jestli jde o estetiku, nebo také nějakou moudrost, ale babička za to neustále plísnila mamku. A tak mi dneska přijde zcela normální hadr z okna nedávat. Nikdy)

Když kýchla, řekla „jen ti dobří“.

Tohle je zajímavé, protože to jsem od dětství dělala po ní, ale nevěděla jsem proč. Později jsem žasla, kam až sahaly babiččiny znalosti, protože jde o indiánský zvyk. Indiáni totiž věřili, že s kýchnutím do nich vstupuje část duše jejich předků.

No a já vám přeji příjemný den!

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]